Jsem příznivec současné americké literatury. Tam každá středostavovská rodina má u domu trávník a každý středostavovský taťka jej v sobotu seká. Po příjezdu na naše venkovské sídlo jsem zjistil, že mám jedinečnou příležitost začlenit se do davu. Do davu v sobotu sekajících taťků.
Naložil jsem malženku do auta a navštívili Mountfield. Moc se mně líbila robotická sekačka. Měla všechny požadované parametry, moc bych se nenadřel a vlastně bych jen na PC dohlížel, kde zrovna je. Jako potíž se jevilo, že zvládne posekat maximálně 500 m2. Vzhledem k tomu, že máme půlhektarový pozemek, musel bych jich mít celé hejno.
Jako další varianta mně byl nabídnout zahradní traktůrek. Pokud bychom prodali auto, se kterým jsme do obchodu přijeli a připlatili 100.000 Kč, byl by náš. Kamenná malženčina tvář mně, zkušenému choti a jejímu osobnímu sluhovi, řekla vše. I tuhle nabídku jsem odmítl.
Malženka přešla do oddělení sekaček a začala básnit o tom, jak krásně a mužně bych u ní vypadal. Dokonce ji přirovnala k bagu na golfové hole. Dost jsem se ošíval, a tak si začala zálibně prohlížet nějaké podivné ruční nářadí. Ani nebylo vydyzajnované, prostá dřevěná násada s dvěma rukojeťmi a kusem plechu na jednom konci. Je to prý ekologické, to znamená že nebude na benzín. Ani nebylo jasné, jak se zapíná.
Prodejce mně pošeptal, ať se raději soustředím na motorové sekačky a už jí neprovokuji. Vybrali jsme benzinovou, s pohonem 4x4, řazení na pravou ruku. Některé otázky prodejce odmítl zodpovědět, jako třeba, kde má spojku, zda smí na dálnici, kolik žere na 100 km a jak se dává zpátečka. Vůbec působil dojmem přepracovaného člověka a viditelně se mu ulevilo, když nákup spěl ke konci.
Na trávníku se začaly projevovat různé nedomyšlenosti výrobce. Nenašel jsem rádio. Po nastartování je zřejmé, že rádio nemá smysl, hluk byl větší než v Tatře 148 při jízdě do kopce. Sedadlo bylo zřejmě jen v provedení de-luxe, my koupili nějakou holomrdku, kde bylo jen místo k stání, a to ještě až za strojem.
Po rozjetí se začaly dít věci. Nejenže se v trávníku začala objevovat posekaná stopa, ale sem tam jsem narážel na vzrostlé rostliny. Ty bylo nutné objíždět. Netušil jsem, že máme tolik stromů. Propříště už také vím, že záhony sekat nemusím, ty si malženka poseká sama, až bude chtít.
Zjišťuji, že mě pozoruje sousedka. Narovnám se, zastrčím břicho a vystrčím bradu. Za chvíli ale už je podezřelé, že ji pořád tak přitahuji. Svých kvalit jsem si dobře vědom, pokud se do telefonu chci někomu připomenout, tak říkám – já jsem ten malej, tlustej, plešatej, …
Pak začala i mávat. Vypnu sekačku a jdu si popovídat. Čekám slova obdivu, místo toho se ptá, zda jsem vysypal koš. Koš? Já sekám trávu, nečesám jablka. …. aha ..., tak v hospodě bude o téma víc k rozhovoru. Vysypu koš a zkrotlý pokračuji. Aspoň, že už nemusím vtahovat břicho.