V mládí jsem se v Prdeli Zakopané potkával s polygloty. Třeba spolužák, co k nám propadl na základní škole, hovořil plynně nejen česky a slovensky, ale ovládal i cikánštinu. Záviděl jsem mu jeho umění, protože dokázal nadávat tak, že mu nikdo nerozuměl, a tudíž na něj nešlo žalovat.

Rodiče milovali přísloví. Jedno z nich bylo „Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem“. Moc jsem nechápal proč být schizofrenikem, ale poslechl jsem. Ve škole jsem chtěl studovat cikánštinu s tím, že mi bude užitečnější než ruština. Třídní učitelka si požadavek zapsala a pozvala rodiče do ředitelny. Že je něco špatně jsem pochopil až během výprasku, po návratu rodičů ze školy.

„Ruština je světový jazyk, tou se domluvíš všude,“ tvrdili rodiče. Ale zkuste si od bývalého majitele, kterému znárodnili konzum, koupit rusky salám a tři rohlíky. Hnal mne přes náves až k požární nádrži.

Časem jsem pochopil, že ve světě není ruština ani romština příliš žádaná. Snad se konečně naučím nějaký světový jazyk. Protože nejlepší učitel bývá praxe, doufal jsem, že presenční vojenskou službu strávím s Němci, Iry nebo alespoň Číňany. U bojového útvaru prvního sledu v Tachově však nebyl ani jediný. Valná většina bigošů mluvila řečí tak komplikovanou, že jsem je považoval za hluchoněmé. Byli to Maďaři od Komárna, což je vlastně v podstatě to samé. Z vojny jsem se vrátil s širokou slovní zásobou, ale zjistil jsem, že valná většina jsou sprosté nadávky. A s touhle výbavou se i při dostatku dobré vůle v normální společnosti nedomluvíte.

V zoufalství jsem se pokoušel se světem komunikovat alespoň pomocí Morseovy abecedy, ale mám problémy s přízvukem. Prý dělám moc dlouhé tečky a příliš krátké čárky. Také doba mezi jednotlivými signály se zdá příliš dlouhá, neboť na odvysílání volání SOS (…/---/…), jsem potřeboval část odpoledne.

Až vlastní děti mně otevřely oči. Základem úspěchu v životě je angličtina. Tu se naučím a budu se mít jako pán. V originále si budu moci poslechnout Eda Sheerana, prezidenta Obamu i rozhovor s Kim Kardashian. Okamžitě dávám výpověď v práci, balím raneček a odjíždím do bájných zemí, kde se anglicky mluví i na úřadech. Strýc Bonifác mi telefonicky zajistil práci i ubytování v Austrálii u známých, kteří si mě vyzvedli na letišti. Několik měsíců jsem pracoval v jejich rodinném fastfoodu za byt a stravu a během doby se od nich naučil jazyk. Po návratu domů jsem se chtěl pochlubit před dcerami, ale žádná nerozuměla. Že mluvím Hindsky rozeznali až na filologické fakultě. Snad jsme měli být opatrnější při výběru zaměstnavatele, zpětně mně dochází, že byli poněkud menší a tmavší než běžní Anglosasové.

Nakonec jsem, podobně jako mnozí, skončil u znakové řeči. Tou se domluvím všude, je to takové esperanto pro hluché. I zde jsem měl ze začátku problémy, omylem jsem vešel do vedlejší třídy a první rok navštěvoval kurs karate.