V mládí jsem se zamiloval do Vinnetoua, náčelníka Apačů. Nosil světlý kožený oblek, vždy vzorně čistý a vyžehlený, pro snazší rozpoznání pošitý jasně bílými pruhy a zářícími modrými symboly. V grafické vizualizaci jeho obleku se zhlédli tvůrci moderních signálních pracovních vest s reflexními pruhy, co nosí dnešní muži zaměstnaní ve stavebnictví. Vinnetou mě fascinoval snadností, s jakou se dokázal připlazit nepozorován k nepřátelům. Zatímco dnes vesty plní úlohu být viděn a nepřehlédnut, jemu pomáhal být neviditelný.

Umění maskovat se do sebe jsem nasával od raného mládí pod vedením našeho pionýrského vedoucího, vzorného pracovníka Škodových závodů v Plzni. Ve volných chvílích mezi našimi schůzkami pracoval jako opravář věžových jeřábů. Zatímco nás vedl v duchu hesla Vidět a nebýt viděn, v práci zastával heslo Být viděn a neslyšet. Proto předstíral nedoslýchavost. Na začátku směny nenápadně nahoru na věžový jeřáb vynesl svoji figurínu. Nedoslýchavost spolu s nedostupností pracoviště mu zajistila spoustu volného času pro vedení zájmového kroužku.

Učil nás, jak se správně maskovat a plížit. Postupem doby nebylo těžké splynout s rozkopaným chodníkem či divokou skládkou odpadků. Časem jsem zjistil, že dokonalým maskováním druhé pohlaví neohromím. Když dívku osloví prázdná telefonní budka, popelnice či patník u cesty, dá se na útěk. Takhle se prostě vztah navázat nedá.

Uměním, Václave, tím dívky zaujmeš. To mi poradil příslušník Veřejné Bezpečnosti, staršina Oskar, když mě již poněkolikáté propouštěl ze služebny, kam jsem byl po zadržení při pokusu o seznámení odvezen. Zpěv a hru na hudební nástroje jsem vyloučil okamžitě. Soused o patro níž je agresivní maniak Šefler, který nám chodí kontrolovat i domácí obuv, abychom ho nerušili chůzí po bytě. Ze stejného důvodu jsem zavrhl i výrazový tanec.

Staneš se spisovatelem, řekl jsem si a vytáhl psací stroj po dědečkovi. Soused Šefler se dostavil během prvního odstavce. Jediné, co toleruje, je naklepávání řízků, a i to pouze v neděli dopoledne a za desátek. Dláto či skřípění hrnčířského kruhu též nepřipadalo v úvahu. Vše se zdálo být ztraceno, když mně matka zakázala malování, neboť jí olejové barvy ničily citlivý čich. Pracovala jako výstupní kontrolorka ve výrobně zrajících sýrů.

Naštěstí nám v bytě zbyla památka po strýci Bonifácovi, fotoaparát Zenit, středně pancéřovaný. Po několika měsících posilování jsem zrcadlovku sovětské výroby již bez viditelné námahy přikládal k oku a občas i spoušť zmáčknout dokázal. Fotografoval jsem kdeco. Dívky stojící u telefonních budek i popelnic, a i staršinu Oskara.

Výsledky mých raných fotoprací našly uznání jen u rodičů a u lidí s těžkou vadou zraku. Objekty na obrázcích byly dekapitovány, popř. bez končetin či dalších kamarádů, v nejlepším případě rozmazány. Postupem času jsem se zlepšoval a do objektivu jsem dokázal dostat i objemné objekty jako je dům, přehrada či těhotná sousedka.

Mé obrázky zaujímaly stále větší počet lidí, největší úspěchy jsem slavil v parku před vlakovým nádražím, kam se stahovali bezdomovci. Každý z nich byl za směšnou částku, sotva postačující na nákup krabicového čůča, ochoten prolistovat kolekci fotografií a za příplatek i pochválit.

Toho roku jsem ukončil školní docházku v Prdeli Zakopané. V naší jednotřídce jsem byl zdaleka nejstarší. Zatímco moji vrstevníci již navštěvovali měšťanskou školu v nedaleké střediskové Řiťce nad Úslavou, já postupoval rozvážně vždy jen o lavici dál od katedry a každý ročník jsem si pro lepší porozumění zopakoval. Na konci pátého ročníku jsem obdržel závěrečné vysvědčení, prošel jsem špalírem o dvě hlavy menších spolužáků, pan řídící mě slavnostně dovedl k východu a školník se slzou na krajíčku zamkl na dva západy.

Rozhlédl jsem se po návsi, kde již postávali čekající náboroví pracovníci. Měl jsem spousty nabídek. Uhelné doly jsem vyloučil ihned, pod zemí se dá fotografovat pouze s bleskem a ten dráždí třaskavé plyny. Krmení krav a opravy pluhů mě také nelákaly, polovina vesnice je od fochu a nejsem si jist, zda bych obstál v konkurenci.

Jako poslední ke mně přistoupil staršina Oskar, nabídl ruku i budoucnost a plácli jsme si. Policejní školní učiliště je to pravé. Učili mě mířit pistolí i radarem, nosit slušivou uniformu i maskáče, být hrdý na svou práci a používat obušek.

Po absolvování dělám práci snů. Zužitkuji své dovednosti v mládí nabyté. Jako Vinnetou se připlazím, zkušeně zamaskuji sebe i fotoaparát zkřížený s radarem a lovím rychle jedoucí řidiče. Časem jsem vyfotil i sousedy a každý z nich přišel o body a peníze za rychlou jízdu. Kvůli svým obrázkům nemohu do hospody. Nemám mezinárodní úspěch jako kolega fotograf Jan Saudek, ale u útvaru jsem oblíben!