Odjakživa miluji velké prostory. Snad i proto jsme si pořídili rekreační objekt, ke kterému patří pozemek o rozloze družstevního lánu. Býval zarostlý tak, že by se na něm dal bez problémů schovat kombajn. Nyní je přehledný, ale bohužel bystré oči malženky a tchýně ostatním nedovolí spočinout či v klidu rozjímat nejen o věcech světských. Původně mě to nevadilo, jsem docela zaměstnaný člověk a na víkendovou chalupu jsem jezdil jen v neděli, která se tak jako tak světila jako den odpočinku. Během týdne na latifundiích pracovali rodiče malženky, za byt a stravu.

Občas se sice tchán či tchýně bouřili, že jim práce přerůstá přes hlavu, ale v takových chvílích jsme jim na týden či dva poslali navíc na hlídání naše malé dcerky. A jak rádi se po odjezdu vnuček chápali odložených rýčů, vidlí či lopat a těšili se klidnou prací na zahradě. Nezapomenutelná je reakce tchána Oskara na informaci, že jsem od souseda přikoupil dalších půl hektaru. Ačkoliv Oskar je slušný člověk a sprosté slovo od něj zaslechnete přibližně stejně často, jako od kukačky vyjmenovaná slova po písmenu „S“, tentokrát se rozmluvil. Dokonce i Bonifác, známý sprosťák, si musel během jeho projevu dělat poznámky, aby se v expresivně pojatém povzdechnutí nad osudem neztratil.

Letos je to první rok, kdy tchán začal stávkovat s prací na zahradě pod průhlednou záminkou, že je starý, ačkoliv mu chybí ještě téměř pět let do kulatin. Snažil jsem se mu jeho názor vymluvit, ale 95 let je pro něj prý víc než dost. Nakonec jsem rezignoval a od jara se zapojil do práce na záhumenku. První z prací bylo rytí záhonů. Bylo mě přiděleno jakési nářadí, něco mezi vikingskou útočnou sekerou a středověkým popravčím mečem a tím jsem měl uvést záhon do provozuschopného stavu. Po několika podivných pohybech jsem dospěl k názoru, že modernizace je nezbytná, jednak z důvodu úspory námahy a jednak proto, abych vůbec pracovní den ve zdraví přežil.

Pod rukou jsem zakoupil postarší ruchadlo bez jasné minulosti a s jeho pomocí jsem se pokoušel vyorat brázdu, ale byl to nadlidsky obtížný úkol. Až soused mi prozradil, že ruchadlo se netlačí, ale táhne. Ženy mám slabé a navíc vzpurné, koně ani traktor nevlastním, a tak jsem jako potah zvolil služební vozidlo, silné těžké SUV zahraniční značky. Celá orací souprava se ukázala příliš dlouhá, zabírala skoro celou šíři záhonů a jízdu mimo záhony po pěstěném trávníku mě ostatní členové rodiny zakázali. Ruchadlo jsem tedy vrátil zpět, v muzeu měli radost z návratu exponátu a jen policie se mě několik hodin přátelsky vyptávala, kde jsem ho našel.

Záhony jsem nakonec zryl za pomoci přiděleného rýče a několika malženčiných motivačních vět o tom, jak vypadám na zahrádce sexy a jak se těší na společně strávený večer. To ještě nevěděla, že bude trávit následující týden s fyzicky zhroucenou troskou, žadoníce o to, aby jí pomohla s eutanázií.

V brzkém jaru začala růst tráva a stejným tempem mě zmizel veškerý volný čas. Dříve než jsem stačil posekat zahradu, už jsem mohl začít znovu od začátku. S postupující teplotou se stávala situace neudržitelnou, ještěže dny se prodlužovaly a já mohl plnit další přibývající povinnosti, jako je zalévat a okopávat zeleninu. O kedlubnech se mi zdávalo i v noci.

Množství úrazů při práci na zahradě se nezmenšovalo, na místní chirurgické ambulanci jsem si vydobyl status štamgasta a páter v neděli v kostele v přímluvách prosil boha o mé zdraví. Zbytečně. Bodné a sečné rány z jara, způsobené motykou, byly postupem času nahrazeny únavovými zlomeninami a vyvrknutými kotníky při sekání. Obzvlášť intenzivní období úrazů nastalo s příchodem podzimu při česání ovoce a jeho uskladňování, jak už to při pádech ze stromů bývá. Ve chvíli, kdy jsem si téměř vymoštoval pravou ruku až po loket, jsem se rozhodl, že tenhle stav musí skončit. Prořezávat stromy už bude někdo jiný.

Takže nyní touto cestou hledám mladšího tchána, případně i tchyni, na dlouhodobou výpomoc. Značka: rýč a vidle mám.