Moje rodina vlastnila ekologický dopravní prostředek ještě před nástupem páry. Kravský potah převezl úrodu, a ještě poskytl po cestě posilující nápoj. Pravda, nebyl z nejrychlejších, ale dokud nebyla vynalezena televize, nebylo kam večer z hospody spěchat. Krávy trefily domů samy, stačilo je po zavíračce před knajpou odvázat a vlézt si na valník se slámou. Budilo mě až rytmické bušení, jak se doma stračeny snažily i s vozem dostat do chlíva ke žlabu a s žebřiňákem neprojely vraty.

Naši sousedé si pořídili provedení turbo. Spřežení o síle jednoho koně jsme mohli jen obdivovat a obecní strážník už bádal nad vynálezem předchůdce radaru, aby mohl pokutovat nadměrnou rychlost 30 kilometrů v hodině. Koho nedoběhne, ten je silniční pirát! Na rozdíl od našich flegmaticky kráčejících krav sousedův koník jednoho dne ucítil klisnu v říji, odbočil z komunikace vpravo bez znamení o změně směru jízdy a zezadu ji na louce naboural. Stejné problémy jsou i nyní, jen škody při havárii tahačů se vyčíslují v penězích, nikoliv počtem hříbat.

Ale všechno jednou končí, i tahle idyla skončila. Během naší svatební cestě kravským spřežením na Orlík. Kníže Schwanzerberg nás omylem považoval za své poddané a se slovy „Co se opovažujete, holoto, mi vozit slámu na nádvoří,“ nás přetáhl bičem. Uražená novomalženka odmítla nejen prohlídku hradních interiérů, ale zpáteční cestu absolvovala autobusem.

Nadšená rychlostí jízdy zánovní Karosy, pohybující se rychlostí i 50 kilometrů v hodině, a to převážně z kopce a nedobrovolně, požadovala odprodej potahu a zakoupení automobilu, který se bude před naším panelákem lépe vyjímat a zabere jen jedno parkovací místo. Po odprodeji krav řezníkovi a bryčky Okresnímu národopisnému muzeu jsem v ruce třímal obnos, s kterým jsem se nebál oslovit zavedený autosalon. Po krátkém rozhovoru s namyšleným panákem v oddělení prodeje se ukázalo, že buď špatně umístili desetinnou čárku na cenovku vozu, nebo bych musel prodat celé stádo jalovic, hektar pole a loňskou úrodu, abych vysázel na dřevo požadovanou částku.

Navštívil jsem tedy autobazar, místo, kde se prodávají automobily podobně jako kdysi koně, které je vám líto je odvézt k řezníkovi. Prodávající nás ohromil svojí výmluvností i hloubkou myšlenky, že na ojeté auto se musíme dívat jako na adoptivního člena rodiny. Všechna auta byla dle jeho záznamů garážovaná a v majetku opatrných důchodců, kteří je používali jen občas k přepravě do kostela a zpět.

Zalíbilo se nám autíčko bez známek rezu v nádherně blankytné barvě. Bazarista tvrdil, že se jedná o špičkový výrobek, který je již roky na běžném trhu nedostupný a v nabídce jej má jen souhrou šťastných náhod. Auto je prakticky nesmrtelné, namísto drahého a korodujícího plechu je použit kompozit na bázi tvrzené pryskyřice. Dále se můžeme těšit na úspornou jízdu, neboť používá namísto kapitalistických zhýralých čtyř taktů jen prosté asketické dva. Je vyroben s příslovečnou německou precizností. Jeho jméno je vytvořeno z věty TRAdiční Bezpečný Německý Tahoun, zkráceně Trabant. Navíc jej později, pokud kapacitně nebude dostačovat rozrůstající se rodině, můžeme za nemalý peníz prodat do muzea.

Souhrou náhod stál přesně tolik, kolik jsme stržili za kravský potah. Prodejci jsme vděčně vtiskli do ruky pytlík vlašských ořechů z naší zahrádky jako poděkování za kulantní jednání a odjeli vstříc budoucím zážitkům.