TEXTÍK: Jak jsem jel na dovolenou
V Prdeli Zakopané jsem jezdil na dovolenou s rodiči do vedlejší vesnice, pomáhat babi se záhumenkem. Teprve po seznámení s intelektuálně založenou dcerkou úředníka z vyšší třídy jsem pochopil, že se dá vyrazit za poznáním i dál a není nutno pracovat. Předpokládal jsem, že navštívíme Most a možná i dalekou Ostravu, kde pobesedujeme s horníky. Ale mířila mnohem výš a dál. Už jako dítě navštívila lesní tábor na Šumavě, kam byla poslána do ozdravovny pro obézní děti. Jen vůle a znalosti jedlých kořínků a plodů jí umožnily si udržet dostatečné výživové dávky. Po návratu se personál omlouval a přísahal, že dostávala stejné množství jídla jako ostatní výrostci, kteří se vraceli domů zpět s oblečením, do kterého opět dorostou až v dospělosti.
Rodiče ji obratem odeslali do bulharské Varny, kde podle tradované legendy vládne horko a dekadence. Všichni chodí po pláži polonazí a dívky zde odkládají nejen stud, ale i vrchní část plavek. Slušně se tomu říká opalování u moře. Teprve tady se dokázala namotivovat k přetvarování siluety z oválu na lady Vamp. To sice přineslo problémy při nástupu do letadla, neboť v cestovním dokladu odpovídala jen výška postavy a barva očí. Ostatně, průkazové fotografie žen jsou jen pro zlost. Mnohá by uvítala, pokud by ji nahradil smajlík. Obvykle ženám postačí patnáctiminutový pobyt v koupelně či odpoledne v salonu krásy a vrátí se vám někdo úplně jiný. Původně měla zůstat na letišti, dokud se nedokrmí do původních tvarů, ale po telefonické urgenci rodičů a osobní návštěvě konzula obdržela jednorázové vízum a bylo jí dovoleno nastoupit i s podváhou do letadla zpět.
Naši společnou dovolenou naplánovala opět u moře. Zabodla prst do mapy a prohlásila, že právě zde prožijeme prázdniny.
„V Kuvajtu?“ vyjádřil jsem pochybnost. Tuzexovou cizinu měla jako intelektuálka a navíc praktikující katolička zcela nedostupnou a ani já bych si rozvážením novin či brigádou v JZD nevydělal na cestu, natož na byt a stravu.
Nasadila si brýle, zkontrolovala mapu a posunula prst o několik centimetrů na sever. Rumunsko, dost se mi ulevilo. Mohlo to být horší, mohl jsem skončit v Baku u Kaspického moře nebo v Roztoku u Severního ledového oceánu.
„A poletíme letadlem,“ řekla a zkušeně se usmála. Na letadla už byla zvyklá z Varny a ani kvalita bulharských aerolinek ji neodradila.
Nesměle jsem namítl, že jsem letadlem již letěl, a to poprvé a naposledy. A pokusil jsem vyprávět příhodu z mládí o létání na práškovacím letadle. Nenechala mě domluvit, jen mávla rukou a řekla „Prosím tě, čmelák, ty toho naděláš. Vždyť je to jen překrmená vosa brómem, té se nemusíš bát“. Přesto jsem trval na svém, nakonec souhlasila s vlakem. Dodnes si na její ústupek pamatuji, od té doby už jich moc nebylo. Zřejmě byla indisponovaná anebo jí chyběla motivace či peníze na letenku.
Do Balkán Expresu jsme nasedli spolu s dalšími tisíci zájemci o horko, slanou vodu a písek. V době kvetoucího socialismu byl opuštěn koncept spacích vozů a my se mohli těšit na noc a den strávené v plném kupé. Vůbec nechápu, proč jsme předpokládali, že i ostatní se spokojí, podobně jako my, s jediným kufrem nebo krosnou jako zavazadlem. Rumunsko mělo pověst chudé země a dodnes si ji pečlivě udržuje. Obchodně založení spolucestující si s sebou vezli úzkoprofilové zboží, například záclony, salám a čokoládu, které hodlali rozprodat a za stržené peníze si dopřát radost v povolných ženských náručích.
Nad ránem, kdesi uprostřed maďarské pusty náš expres zastavil na malém nádraží. Vystoupil jsem nadýchat se čerstvého vzduchu. Svítalo. Vlak spal. Ztratil jsem opatrnost během pohledu na východ slunce a vlak pomalu a potichu za mými zády začal opouštět nástupiště, podobně jako špeh Vinnetou opouštěl poradní oheň Siouxů. Mě neujedeš, řekl jsem si a rozeběhl se k odjíždějícím otevřeným dveřím. Kdybych měl na nohou mokasíny, vyšvihl bych se do sedadla jako Old Shatterhand na svého Hatátitlu. Vietnamky ale, přátelé, nejsou konstruovány na sprint. Nakonec jsem na nástupišti osaměl, tedy pokud nepočítám pobavené cestující na protějším nástupišti, čekající na jiný vlak.
Pamatujte si, s policií nevyjednávejte v trenýrkách a pantoflích. Pokud nemáte kravatu a doklady, nejste pro ně partner. Navíc Maďaři kupodivu neumí česky a komunikace vázla. Po nějaké době zazvonil telefon. Telefonující se na mě obrátil, namířil na mě ukazováček a řekl „Valentýn?“. Nerozuměl jsem a nesouhlasil s jeho familiárností a taky jsem mu to hned řekl.
„Ještě jednou na mě ukážeš prstem a zlomím ti ruku,“ řekl jsem odvážně, protože jsem si byl jist, že mi nerozumí.
Zazubil se, napřáhl ruku a řekl něco jako „Ištván Szabó“ nebo něco podobného. Potřásl jsem mu pazourou a ucedil, že mi říkají Vendelín Snach.
„Venelín, Valentýn?“ řekl a zas se věnoval telefonu. Nerozuměl jsem mu a měl ho za nezdvořáka. Už jsem se těšil na kalíšek něčeho ostřejšího na znamení přátelství. Tak tady teď budu bydlet. Ve stepi u Dunaje. Postavím si jurtu, začnu pěstovat papriku a naučím se vařit segedín. A až zvládnu místní hatmatilku a vydělám si na jízdenku, vrátím se zpět.
Položil telefon, mě naložili do auta a kamsi vezli. Asi do kriminálu nebo do školy, kde učí pěstovat papriky. Zabrzdili u posekaného kukuřičného pole, o kus dál v poli stál vlak. Padej, řekl telefonista a mávl rukou ke kolejím.
Když zjistila, že nejsem v kupé ani ve vlaku, zatáhla za záchrannou brzdu a odmítla ji pustit, dokud jí nepřivedou jejího Vendelína. Celý vlak halekal, když jsem k němu klusal polonahý sklizeným polem. Průvodčí mi podal ruku a vtáhl dovnitř.
„Té se drž,“ mi řekl maďarsky, a já ho poslechl.