Každá vesnice je na něco hrdá. Moravské vesnice na vinohrady a pálenice, v Dačicích jsou hrdí na svoji kostku cukru, Hoštice na Trošku a jeho Slunce, seno, jahody, Žatec má chmel a Prdel Zakopaná je hrdá na fotbal.

Fotbalové hřiště je poplatné bohatství vesnice. Ligová hřiště tak jsou rozměrná, že člověka bolí nohy, jen na ně vběhne. To u nás, v Prdeli Zakopané, atakujeme minimální rozměry a soupeři, zvyklí na onačejší velikost, občas při úniku po křídle vybíhají až na parkoviště před konzumem. To je způsobeno faktem, že se tenkrát starostovi vyhrát v kartách víc půdy nepodařilo.

Hřiště je navrženo jako víceúčelové. To hráče nutí k neobyčejné kvalitě přihrávek, převážně vzduchem. Ve všední dny jsou na hřiště vyháněna stádečka ovcí i koz. Vedení míče a kličky při tréninku mezi pokojně pasoucími se ovcemi je sice možný, ale není doporučován. Beran se obvykle nedá uklidnit domluvou či žlutou kartou a namísto červené karty jej po likvidačních zákrocích z hřiště odvádí až strýc Bonifác. Hlavičky v pokutovém území míčem obaleným čerstvou mrvou jsou nechutné. Hlavičkuje se po paměti, aby se lejno nedostalo fotbalistům alespoň do očí. Včelíny, postavené na sousedním pozemku za bránou hostí, jsou občas důvodem přerušení utkání, podobně jako jiné přírodní jevy. Namátkou jmenuji krupobití či příchod Jaruny v krátké sukni.

Herně nejobtížnější je červen, konec ligového ročníku, kdy tráva vyroste a správce hřiště si již připravuje kosu, že usuší seno na zimu. Ve vysoké trávě se míč nekutálí a je nutno hrát pouze ve vzduchu. Soupeři, neznalí pohybu v tomto terénu jsou obvykle zmateni a než se vzpamatují, již prohrávají o několik gólů. Zbytek času se obvykle jen zoufale snaží o vyrovnání.

Jeden ligový ročník byl na hranici regulérnosti, neboť těsně okolo postranní čáry byly zasázeny brambory a nedal se z té strany házet aut. Naopak lajnování vápnem je podporováno místními kolchozníky a na každé lajnování obdržíme z obecního rozpočtu paletu pytlovaného mletého vápence. Z toho trenér oddělí jeden pytel a zbytek prodá chalupářům pod rukou.

V obci se koná pouť na konci října, na památku svatého Vendelína, kterému je zasvěcený místní kostel. A o pouti je zvykem sehrát fotbalové utkání. Nejlépe ligový okresní přebor, ale po několika ošklivých výstupech, kterým by se dalo říkat i lynč, se pověst rozkřikla po okrese. Soupeři se nedostavovali a raději prohrávali kontumačně. Pořád lepší přijít o dva body než o tři zuby.

Namísto toho, se konají přátelské zápasy, kdy nastupují staří proti mladým či svobodní proti ženatým. Nedejte se mýlit slovem přátelský. To odpovídá skutečnosti asi jako suchá voda nebo dietní řízek. I rozhodčí jsou jen smrtelní lidé a odpískají faul jen v případě, že dotyčný je odnášen na nosítkách do kabiny či helikoptérou do nemocnice. Jinak nechávají hře volný průběh a demokraticky uznají gól tehdy, když se na něm shodne nadpoloviční většina hráčů a diváků.

Pokud hrají staří proti mladým, tj otcové a dědové proti svým synům a vnukům, situace bývá ještě pod kontrolou. Správně zvolené vydírání v předvečer zápasu, obvykle stačí k tom, aby určilo budoucího vítěze. Klasikou je dočasné pozastavení kapesného či střední generaci přístupu do soukromého sklípku. Naopak mladší generace unáší svým otcům a dědům zubní protézy, stará vína či nová auta.

Utkání svobodní proti ženatým je jiná. Taktizuje se urychlenými rozvody a svatbami tak, aby posílili jedni či druzí na úkor soupeře. I publikum nebývá obvyklého složení a fanynky či partnerky jedné i druhé strany předvádějí neomluvitelné chování. Vloni při penaltové exekuci zakopl a upadl střelec, protože si Jaruna během jeho rozběhu zatočila podprsenkou nad hlavou.