Mládí jsem prožil v Prdeli Zakopané. Les zasahoval až k hranici pozemku a od anarchie divočiny nás dělil jen poctivý drátěný plot. Dvoumetrovou výšku jsme zprvu považovali za dostatečnou a až postupem času jsme jej zvyšovali. Z nějakého důvodu si nás oblíbila spárkatá zvěř, po ránu jsme na zahradě nacházeli stádečko srn. Ze začátku byly plaché, při spatření člověka opouštěly zahradu dobrovolně a jen na srnce bylo třeba vzít násadu od krumpáče. Postupem času jsme dospěli ke kompromisu. Přes den je zahrada naše, v noci jejich.

To platilo do první podzimní návštěvy stáda divočáků. Myslím, že ti si plotu ani nevšimli. Ráno jsme zírali na zoraný trávník, místy podmítka, jinde proběhla hluboká orba. Brambořiště, které srny na rozdíl od zbytku zeleninové zahrady ignorovali, zmizelo. Společně s brambory zmizely i slepice, kuřata i kohout. Snad proto, že jsem je až příliš úzkostlivě chránili před dravými ptáky. Nabytou svobodu si odešly užít do lesa, kde je s nadšením uvítaly kuny a lasičky.

Život v přírodě jsem si užil a už ho nemusím. Preferuji asfalt a ústřední topení. Čím jsem starší, tím se cítím zkušenější. Už jen máloco překvapí. Snad třeba výbuch sopky na Šumavě či přestavba zříceniny hradu Radyně na nájemní byty. Ale teď jsem překvapen lokací dovolené. Jsme v podhůří hor, v přestavěném komediantském voze. Dorazili jsme na křižovatku polních cest, kde máme nechat auto. Ubytování je prý o kousek dál, cestu najdeme, pokud půjdeme podél červených ptačích budek. Trochu jsem se vyděsil, jsem po operaci, nečekal jsem takový zádrhel. Mám zakázáno nosit těžké věci. A ani mě to nemusejí zakazovat, nezvládnu to. Z kufru si beru náhradní tričko, trenýrky a mobil. Základní potřeby zálesáka. S uzlíčkem a s malženkou, která se podobně vzdala všeho zbytečného, jsme po necelé půlhodince pochodu na místě. Dvě prosklené stěny, snad abychom mohli pozorovat přírodu i z postele. Vrací se mi vzpomínky na rodnou vísku, kde mi podobně pod okny bečeli sexem posedlí srnci, pozoroval jsem kroužící poštolky a káňata, co projevovali zájem o kuřata a slepice.

Glamping, romantický život v přírodě pro Pražáky z Proseku. Zlatým hřebem předraženého luxusu je chemické WC. Kdo tohle vymyslel, by zasloužil medaili za sadismus. V noci se raději vyplížím do lesa. Je zataženo, po dešti. Tma jako u krtka v obýváku. Nasadím čelovku a odkráčím do lesa, plného vůní a nočních zvuků. Blaženě si ulevuji a najednou, jak trochu pohnu hlavou a přejedu kuželem světla po křoví, se to stane. Blesk. Dvě svítící oči zírající ze tmy.

Mozek hned začne šrotovat a analyzovat situaci. Nejsou zase tak blízko u sebe, aby to mohl být slimák nebo probuzený datel. A medvěd by ty světla měl zase o dost dál od sebe, nehledě na to, že v Čechách se medvědi vyskytují převážně v cirkusu. Zjišťovat, komu ty žárovky patří, ale fakt nehodlám. Nečekám, až se to pohne nebo se mě to pokusí ochutnat a mažu zpátky do bezpečí.

Zalezu zpět do postele vedle spokojeně oddechující malženky a zbytek noci civím do tmy. Jen tiše doufám, že tu venku neobchází úchylný hajný. Ležím, snažím se klidně dýchat a dochází mi jedna naprosto zásadní věc. Ty prosklený stěny jsou sice hrozně super přes den, když chceš z postele romanticky čumět na kapradí, ale v noci jsou jako luxusní osvětlená výloha. Pro cokoliv venku v lese jsme tu naservírovaní jak dvě jednohubky na stříbrným podnose.

Malženka si klidně pochrupuje, dokonale spojená s energií vesmíru a přírody, zatímco já držím stráž s tepovkou jak po výšlapu na Sněžku a proklínám den, kdy se vůbec objevilo slovo „glamping“. Kdyby se ta věc z křoví rozhodla přijít blíž, odděluje nás jen to pitomý sklo. Noc se táhne pomaleji než fronta na poště.

Ráno se probudím s krkem zablokovaným tak, že by to nespravil ani měsíční pobyt v lázních. Slunce mě přes obří sklo griluje jako stánkař kuřata. Malženka už je samozřejmě vzhůru, sedí v poloze lotosového květu na miniaturní dřevěný terásce před vozem a nasává „čchi“ božího rána, nebo co to ženský dělají, když si myslí, že zrovna splynuly s vesmírem.

„Ten lesní život, to je taková nádhera, viď?“ pronese s éterickým výrazem a s úsměvem od ucha k uchu zapne předražený espresovač a začne vzdychat nad tím, jak ptáčci úžasně zpívají a jaký je tu božský klid. Navlíknu si holínky a jdu obhlédnout své noční bojiště. Prostě musím vědět, co mě v noci málem donutilo vyslat hnědý kód do trenek.

Dojdu ke smrku, rozhrnu mokré větve a koukám. Žádný rys. Žádný zdivočelý čokl. A už vůbec ne úchyl hajný s dalekohledem. Uprostřed křoví trčí do země zapíchnutá obří solární lampička ve tvaru sovy, co má místo očí dvě zrcadlový odrazky a nějakou tu blikající LEDku. Majitel si asi řekl, že plastová fauna přidá nočnímu lesu na romantice. A já se zlil vlastním potem a močí kvůli zahradní dekoraci z Hornbachu.

„Balíme, Eleno,“ hlásím hned ve dveřích. „Splynutí s přírodou proběhlo, na mý ledviny je tu moc vlhko a na moje nervy moc solárních zvířat. Dneska spím v Plzni na asfaltu a jestli ti chybí divočina, mrkneme večer na National Geographic.“

______________________________________

u

Možná jste to v životě zažili – podniknout něco, co nedává smysl. Třeba zalévat v dešti, nosit sovy do Athén nebo dříví do lesa. Těžko pak vysvětlovat, proč? Moje rada je neodpovídat, stejně by tomu nikdo neuvěřil.
A tak vám chci představit můj nejnovější bláznivý počin.

*** VYDAL JSEM KNIHU ***

Jmenuje se PAMĚTI SKLEROTIKA. Je výběrem toho nejlepšího, co jsem během více jak šesti let napsal a uveřejnil. V knize najdete kolem osmdesáti povídek, každá by měla pomoci ke zlepšení nálady. Je to přesně ten typ literatury, který potřebujete pro odpočinek u vody, lezení po skalách, jízdu na kole či cokoliv co vám přináší serotonin do života.
Přeji vám úsměv na rtech a slunce ve tváři.
A pokud byste si chtěli koupit moji knihu, najdete ji zde na adrese.

e-shop Stařec na chmelu