Seděl na zadním sedadle a nezaregistroval z té události vůbec nic. Jednu chvíli si četl knížku a o píď vteřiny později ležel na podlaze auta a nechápal, jak se tam dostal. Jeho rodiče tiše zírali před sebe popraskaným předním sklem.

Čas se nadechl, vysmrkal, otřel si orosené čelo a zase se rozběhl. Oba rodiče vystartovali z auta. Ona dozadu, zkontrolovat dítě a pan Bonifác si zblízka prohlédnout, co to udělá, když se srazí embéčko s divočákem. Oba účastníci nehody byli na odpis. Jednoho odvezli do šrotu, druhého do kafilerie. Bachyně měla mladé, jedno přežilo a pořád se drželo mrtvé mámy. Hladově se dobývalo na cecíky a nechtělo pochopit tu divnou situaci.

Můj tatínek, myslivec, byl na místě nehody. Odmítl vydat sele veterináři a odnesl ho domů. Nějaké zkušenosti s odchovem mláďat už jsem měla. Vychovala jsem malé králíčky, které máma odvrhla. V mém pokoji, v pelíšku z vaty, krmené kapátkem. Nimravá práce, ale kluci a holky rostli jako z vody. Jak začali vyskakovat z krabice od bot, museli zpátky do králíkárny.

Jako to úplně první dostal divočáček jméno. Ještě před sprchou, nakrmením a přidělením místa na spaní. Věřím na zázračnou moc slov. Můžete sníst králíka. Ale Bobka by mě nikdo nesnědl. Tu chybu už podruhé neudělám.

Tonda, tak se ode dneška jmenoval, byl hladový jako kdyby právě přešel pěšky Kamčatku. Maminka vyhrabala láhev na kojení i s dudlíkem a začaly mně intenzivní časy. Věčně hladový, nejméně každé čtyři hodiny se dožaduje krmení. Bydlí se mnou v pokojíčku, má vlastní pelíšek. Naštěstí školní rok končil a začínaly prázdniny.

Tonda rozhodně není rychlý a elegantní, působí často jako koza na ledě. Na procházce budí zaslouženou pozornost. Vykračuje si na řemínku, naparuje se, jak mu sluší mašle a zvědavý je jako … jako malé prasátko. Dokonce i Emil, ten kluk ze zadního sedadla auta si mě všímá!

Koncem prázdnin se situace začala stávat neudržitelnou. Ne, nejde o zápach. Je čistotný, určitě čistotnější než pes. Divočáčka začala diskvalifikovat jeho žravost. Už narostl do rozměrů pořádného prasečího výrostka, a i jeho zvědavé chování, kdy přeskládal mamince povlečení ve skříni, anebo vyvrátil záchodovou mísu nevzbuzovalo u rodičů žádoucí sympatie.

Rozhodnutí padlo, musí pryč. Zabít ho nemůžeme, jméno ho ochraňuje jako Rumcajs Cipíska. Nakonec jej tatínek prodal. Bylo nádherné slunečné zářijové ráno, když jsem se s ním loučila. Vojáci, kteří si pro něj přijeli, mě ujišťovali, že bude maskotem roty.

Tatínek jim ho pomohl naložit do nákladního prostoru náklaďáku, s kterým si pro Tondu přijeli a pro jistotu s nimi jel až k bráně kasáren. S třiceti stříbrnými, co za Toníka dostal, odešel do hospody.

Tonda v kasárnách moc dlouho nepobyl. Pravděpodobně ani nezaregistroval ohradu, do které ho zavřeli. Prasata mají v rypáku neuvěřitelnou sílu a v součtu s jejich vahou jsou nezastavitelná jako parní válec. Z kasáren utekl branou a dozorčímu přidělal starosti, jak vysvětlí útěk nedělní grilovačky.

Obec nebyla velká. Konzum, JZD, výbor, kasárna a škola. Tam se mě hrnul pozdravit. Za školou je hřiště, právě probíhal sportovní den. Dostavil se těsně po odstartování závodu kluků v běhu na 800 metrů, měli dvakrát oběhnout hřiště. To bylo něco pro Tondu! Zařadil se do pelotonu. Kluci se lekli a zrychlili. Tonda přidal také a pomalu se propracovával do čela. Nakonec zbyli dva. Vítěz Emil, těsně následovaný Tondou. Po bouračce měl z prasat hrůzu a překonával se.

Po skončení závodu byl Tonda a já středem pozornosti. Po pár minutách nás oba naložila policejní volha a odvezla domů. Tatínek se vrátil až vpodvečer, přiopilý. Při pohledu na spokojeného Tondu vystřízlivěl. Peníze neměl, ty zkapalnil a Tondu vydat na grilování nechtěl také. Vyřešil to ještě tentýž večer. Mně řekl, že ho dal světským. Docela mě tím naštval, to si mohl vymyslet nějakou obyčejnější lež, jako že ho dal k hodným lidem na farmu!

Tatínkovi jsem to měla za zlé po celý zbytek roku. Nejsem malá, nemusel mě lhát. Příští jaro přijela tradiční pouť. Střelnice, houpačky a taky jeden malý zablešený cirkus. Měli vypelichanou opici, otravného papouška a podobné atrakce. Emil mě pozval a já, abych si užila zájem kluka, souhlasila.

Seděli jsme ve druhé řadě. Nudila jsem se a přemýšlela, jak odejít a neurazit. Cirkusáci byli až trapní, teď objíždí malý cirkusáček manéž na vozíčku. Tažený prasetem. Prasetem? „Tondooó, Toníkuuů!“ V cirkuse obvyklá kakofonie zvuků, ale Tondův sluch je neskutečný. Otáčí se po zvuku a celý nadšený se vrhá do hlediště jako Venclovský do Lamanšského průlivu. Jeho směšný běh nedokáže nic zastavit. Překoná zábradlí i se zbytky vozíku a vítá mě. Nadšená se obracím k Emilovi, ale je pryč. Přeskočil lavici a přes obecenstvo se dere k východu. Tonda Emila vystřídal a cirkus si užíval naše bouřlivé shledání. Mělo tak mocný úspěch, že mě ani nevynadali.

Teď sedím doma v posteli, o několik vrásek starší a dívám se na svého poklidně pochrupujícího manžela Emila a přemýšlím si, zda jsem přece jen neměla odejít raději s Tondou.

@StařecNaChmelu