Už jsem mnohokrát psal, že moji zákazníci v taxíku jsou perfektní. A budu to tak dlouho opakovat, dokud to bude pravda. Že si užívám jejich přítomnosti, která mi neuvěřitelně „dobíjí baterky“. Doufám, že když vystoupí z mého taxi, nejsou tím sami ochuzeni na kapacitě své životní energie. Zatím jsem si nevšiml, že by se někdo z nich po opuštění vozu „odporoučel“. Tedy jednou ano, to bych lhal! Kdysi dávno, ještě na dispečinku. Ale nebylo to tím, že bych ho „vycuc“ jako Jesenku, ale byl prostě totálně „namol“. Dvakrát upadl, než se mu podařilo nastoupit, cestou řekl jediné slovo - „Zabiju!“. Říkám: „Doufám, že ne zrovna mně!“, ale nebylo uslyšeno, byl ve svém opojném světě. Na adrese vystoupil. Vidím ho ve zpětném zrcátku. Už ne…! Bóže, on už je zase na zemi! Opatrně se rozjíždím, abych ho nepřejel, spoléhám na jeho pud sebezáchovy. Oukej, nedrnclo to!

Jezdí s námi i lidé se zvířátky. Jsem do té služby přednostně zařazen, protože mi to nevadí - naopak! A tak jsou moje dny obohaceny i o tyto zážitky.

Nedávno jsem vezl jednu paní. Je to ta paní Veronika, o které jsem kdysi psal, že byla obětí nehody v taxíku, kde řidič - cizinec zahynul a ona si nese doživotní následky. Bolt. Její jméno klidně napíšu, ona svůj příběh sama na netu publikovala. Naše poslední cesta před pár lety byla, na její přímé vyžádání, s kočičkou na veterinu, počkat, a pak je odvézt zpět. S nevyšetřitelnou kočičkou! Raplem. Po jízdě jsme toho měli dost všichni tři - já, Veronika i kočka. Dnes jí říkám:

„Dlouho jsem vás neviděl! Myslel jsem, že jste na mně nějak naštvaná!?“ byl jsem rád ze setkání.
„Nene, já jsem vás ale v nabídkách nikdy neviděla!“ - zase si vytvářím domněnky.
„Máte pravdu, já jsem vaši poptávku také neviděl.“ prostě jen jsme byli ve špatný čas na špatném místě. Ale nakonec - svět je pořád stejně malý. Vzpomínali jsme a ona nakonec říká:

„My jsme tenkrát byli všichni totálně vynervovaní a ona, potvora? Jen jsem ji doma vypustila z přepravky, protáhla se, zívla a šla se nažrat. Úplně v klidu!“

Přistála mi balíčková jízda. Od Říčan do Podbaby. V poznámce bylo: ‚Povezete kočku v na stříhání.‘

Naložil jsem velkou přepravku s velkou, huňatou kočkou. Nevím, snad s Britkou. Říkám si, že bude určitě „zábava“ - kočka v neznámém prostředí, s neznámým člověkem… Kromě toho slyším poprvé, že by se kočka stříhala. To byla tak krásná jízda! Ona si ležérně prostrčila packu skrz mřížku a komunikovala se mnou. Na křižovatce jsem se vždy otočil k zadnímu sedadlu, kde byla, pohladil ji po té tlapince a řekl: „Tak co? Je ti dobře?“

„Miau!“ a vůbec neucukla.

Dokonce, když jsem se nechal unést provozem a nestoudníka zpoza volantu okřikl: „Co to děláš, ty debile!?“, došlo mi, že tam nejsem úplně sám, otočil jsem se na mého spolucestujícího s omluvou:

„To nebylo na tebe!“
„Miau!“
V cíli ke mně běžela panička:
„No pojď ke mně, ty miláčku!“ a pochopitelně - mojí osoby se to netýkalo…

Dvakrát jsem třeba vezl kočičku z kontroly.
„Copak je pacošce?“ ptám se majitelů.
„Ale, sletěla z třetího patra…“
„Ajajaj! A nevzala si padák…!“

Bylo to z kontroly, tak už je čičina v pořádku a měla asi víc štěstí, než rozumu. Nakonec - kočky mají devět životů, ne?

Teď naposledy pán, že má pejska v tašce. Měl. V cestovní tašce na zip. A na zip v ní měl zapnutého i toho pejska. Do auta tašku hodil tak, jako jsme vždycky hodili brašnu s učebnicemi ze školy do rohu, než jsme šli běhat ven. Ach jo! Pak, pravda, tašku rozepl a vynořila se malá, střapatá, neposlušná hlavička s očima jako knoflíky od bačkor. Třeba pejskovi ty letecké dny vyhovují…

Jestli prožívám stovky osudů lidí, pak jistě desítky se týkají i jejich zvířátek. Pejsci, kočičky, králíci, morčata… Každý z nich si zaslouží, abych je odvezl, protože může jít o život. Stačí, když si v aplikaci označíte jízdu tlapičkou, že budete mít s sebou tvora, aby řidič věděl…

Paní, tuším Ukrajinka, přišla, jestli můžu před veterinou chvilku počkat, že musí ještě zaplatit, že jim umřel kocourek. Nastoupili s malým synkem. Utěšovala ho, ať nepláče…

Nemám z toho radost. I smrt ale patří k životu a já jsem tu pro každého… Někdy se snažím zákazníky přivést na jiné myšlenky, někdy to neumím. Tak alespoň tichou pietu… Za všechny, kteří nám obohacovali život svou přítomností.