Okinka moje zlatá, bílá Octavia, musela na opravu. Nejednalo se o poruchu, ale o „spotřební“ záležitost. Spotřební, ale nákladnou. Spojky v převodovce DSG mi oznámily:

„Hele jako, ještě chvíli pojedeme, ale fakt už dost! Nebudeme tady věčně! Myslíme, že jsme se namakaly už dostatečně a jdeme na zasloužený totální/šrotální odpočinek! Mysli na to!“

Věděli jsme s „šéfem“, že to přijde a nechali jsme to na jaro, až bude trochu tepleji. Ten čas nastal. K tomu je potřeba říct, že je úžasné mít kolem sebe lidi, kteří vám dokážou pomoci, vyjdou vstříc, včetně osoby mně nejdražší.

Mechanik, znalý těchto systémů a jeden z těch, kterým jsem vděčný, mi povídá:
„Kolik má najeto?“
„400 tisíc.“
„No, jestli je tam druhá (převodovka), tak to zhruba odpovídá. Ale jestli je to pořád ta první, je to do muzea!“

Je to do muzea, protože 400 tisíc kilometrů šlape (i díky svědomitému prvnímu majiteli), akorát už teď trochu klouže (spojky při řazení). Ano, tato převodovka pracuje bezchybně možná dvojnásobek své životnosti a já si chci myslet, že mám štěstí na povedená auta. Viď, Klučíku na nebesích?

Na Rozvadovské spojce chci předjet loudavé auto. Přidám plyn, převodovka si udělá to, co uzná za vhodné, ale vozem se rozline zápach spáleného obložení.

„Tak! A je to tady!“ je první, co mě napadne. Já vlastně ani nevím jestli jsou spojky v DSG převodovce cítit po spálenině, když jsou v nepohodě. Když jsou v olejové lázni…nebo také nejsou… No asi ne, protože vozidlo se mi po předjetí pomalíka krásně vyvětralo, takže ten louda se asi loudal kvůli zatažené ruční brzdě.

Motorista prostě poslouchá, čichá, sleduje a pozoruje, jestli nemá ta jeho obdivuhodná hromada součástek jakýkoliv problém. Tedy - některý motorista… Někomu je to putna. Také už jsem na semaforu vystoupil a šel k autu před sebou. Linul se z něj zápach spáleniny a od zadních kol i dým:

„Dobrý den, máte asi zataženou ruční brzdu!“
„A jó, děkuju!“ odpovídá paní a uvolňuje páku.
A také nevím, co je slyšet, cítit a vidět v propagovaných elektroautech. Ale nemám na to „směroplatný“ názor - to je putna zase mně.

Po dobu opravy mi „šéf“ půjčil náhradní vozidlo. Mohlo by jezdit i na taxi, ale raději jsem se nechal z různých důvodů podporou Liftaga přepnout na cargo - rozvoz balíčků. Zaprvé - nechtěl jsem během těchto pár dnů, kvůli vzezření onoho zapůjčeného vozidla, přijít o svoje tvrdě vydřené „hvězdičky“ od vás a zadruhé - balíček:

• vám nepozvrací auto
• neptá se vás „Prosimvás, kudy to jedete?“
• nemá blbé kecy
• nemusíte ho budit na místě určení
• nezapomene vám v autě telefon a vy pak nemáte starosti se s ním setkat a vrátit mu ho….za „děkuju!“
• nehodlá vám utéct bez zaplacení
• obvykle nebývá zlit odporným parfémem, kdy se vám z něho kroutí i palce u nohou (“Oh, those Russians!“ - pamatujete na písničku Rasputin od Boney M, která jistou dobu končila o chvilinku dříve, protože tento závěrečný dovětek Bobbyho Farrella byl u nás ideologicky rozporuplný a byl cenzurou pro jistotu vystřižen?)

(Všechny tyto příklady jsou vyvolané vzpomínky na moji dobu minulou, teď už je to, zaplať pán Bůh, jiné.)

Tři dny trvala oprava. I kvůli koordinaci montáží. S tím, že po zabudování převodovky zpět do vozu bylo nutno ještě dojet na „naladění“ soustrojí přes počítač. Jsem stará škola, která vychází z dnes mylné představy, že vadná součástka se vymění a vše znovu funguje tak, jak má. I kdepak! Musí to potvrdit počítač! A tak stojím před servisem, v zásuvce diagnostiky pod palubkou vězí kabel, mechanik má jeho druhý konec napojen do notebooku položeném na střeše auta a říká mi, co mám právě udělat. A i když se ničeho nedotýkám, motor běží, převodovka trochu „kope“. To jak ji mechanik ovládá přes počítač a ona se snaží srovnat (si myšlenky) - tak to já chápu. Ale i tak neporozumím… Nakonec mi říká:

„Zkuste se rozjet... A teď zpátky. Fajn. A až budete mít najeto tak tisíc kilometrů, až si vše sedne, přijeďte a sjedeme to znovu.“

A proč vám takové blbosti píšu? Protože je pryč doba, kdy jsem si naši „stodvacítku“ dokázal opravit sám a dnes jsem vděčný za ty, kteří jsou tu od toho, aby si poradili s novými výzvami, zhostili se jich a dokázali pomoci nám, kteří jsme zůstali v minulé - jednodušší době. Například jsem se zmínil, že na svíčkách se měrkou změřila vzdálenost kontaktů a poklepem se dala u opálených elektrod upravit a optimalizovat. Odpovědí mi bylo:

„Kolik mají? Třicet tisíc? To je tak akorát vyhodit a dát nové!“

Proto se raději do ničeho necpu. Mohl bych se totiž dovědět, že je potřeba v nejbližší době vyměnit mezikus mezi volantem a sedačkou…

Ale co je teď to úplně nejvíc nejdůležitější? (Jako by to řekl Forrest Gump…)

Okecávám to opravou auta, skutečnost je ale jinde.

Balíček mi sice „nepobleje“ auto, ale vás mi to nenahradí! Ty tři dny, po které Okinka odpočívala, byly nekonečné. Scházíte mi! Nevím, jestli se to dá pochopit a se slovy „droga“ či „afrodiziakum“ bych byl opatrný, ale když jsem ve čtvrtek vsedl do své opravené, mechanické, drahé polovičky, přidal jsem plyn a auto se chovalo úplně jinak, než jak jsem byl předtím zvyklý, myslím, že to byl pocit štěstí. Motor ševelí šepotem květin a dechem vánku a já mám krásný pocit z toho, že vás opět přivítám, budete se mnou a já s vámi. Budeme si povídat, nebo taky ne, budeme prožívat zvláštnosti života, nebo taky ne, zavzpomínáme, nebo taky ne, probereme počasí, nebo taky ne, probereme politiku - tu ne!!, budete se smát, nebo taky ne… Prostě tak, jak to jen budete chtít!

Jenom plakat…to ne!…teď naposledy…holčina s mamkou…z onkologie v Motole…ač už možná kolem poloviny „-náct“, svírá v náručí oblíbeného plyšáka, plné oči slz…celou cestu tichounce pláče…srdce by se mi roztrhlo! I když obvykle říkám, že všechno je tak, jak to má být, protože něco se prostě ovlivnit nedá, teď to říkat nebudu! Tohle ne, tohle přeci nejde!

Hodně zdraví a síly! Život máš, broučku, teprve na začátku…!

Jsme tu s Okinou pro vás a opět v plné síle!

Pojďte dál!

Jo a nezouvejte se!