Když je člověk chvíli sám, honí se mu hlavou všelijaké myšlenky. Co, honí? Je to mnohdy smršť! Když je na ně čas… V taxíku je těch chvil v míře větší, než malé. Při čekání na jízdu, při příjezdu na adresu i při jízdě samé - to když si zákazník jen nechce povídat. A pak projíždím „svým“ městem (málo platné - narodil jsem se tu) a snad ke každému místu se mi vybaví nějaká situace. I při mojí současné práci. Možná nemám až takovou paměť na tváře - sedíte vzadu, vnímám vás jen přes vnitřní zpětné zrcátko, slyším váš hlas a tvář, ať už je vlídná či okouzlující, je v tu chvíli podružná.

A proto mi zůstávají ta místa. Jsou nesmazatelná! Zrovna včera jsem vezl mladou paní. Adresa ve mně vyvolala vzpomínku:

„Nemáte pejska? Akita Inu?“

„Mám, jak to víte?“

„Protože jsem vás vezl na Silvestra do Tusarovy, kde vím, že je veterina. A ještě jsem si říkal, že je to pech jet na Silvestra na veterinu! Vy jste tam ale jela do jiného čísla na oslavu.“ Jen už nevím, jestli to byl teď ten poslední Silvestr, nebo ten předchozí…

„A to si všechno pamatujete?“ cítím úžas.

Pamatuji. A dělá mi to moc hezké dny! A možná, že také někteří z těch, kterých se to týká, mají v tu chvíli hezký pocit, že i je někdo vnímá. Nějak ale jinak! Že kolem sebe nechodíme bez povšimnutí, že někde na světě existuje člověk, který si všiml toho, že jste prošli kolem něho.

Znáte to také?

Že přišla chvilka, kdy vám třeba přineslo úlevu se někomu svěřit, zmínit se o nějaké maličkosti, bolístce? I člověku, kterého právě jen míjíte? A on byl ochoten vás vyslechnout?

Těším se vždy na naše příští setkání v mém taxíku, protože ten svět prostě malý je.

Možná teď máte pocit, že mlátím prázdnou slámu. Svým způsobem to tak je. Mnohým z vás říkám, že jste tak skvělí, že ohledně příhod z taxíku nemám o čem psát, že je to vlastně nuda. Není. Svět a život má tolik barev, že je jen potřeba je uchopit. Ještě to možná tak neumím…

Znáte to také?

Také se snažíte v něčem překonat, abyste i pro svůj dobrý pocit chtěli dopřát příjemné chvíle někomu jinému? Aby si, třeba ve chvilce, kdy myšlenkou sklouzává k beznaději uvědomil, že je tu někdo, komu není lhostejný?

Když mi lidé přicházejí k vozu, naše pohledy se přes okno vesměs setkají. Ve vašich očích vidím zkoumavou otázku: Jaký je ten člověk? Budu s ním sdílet kabinu… Přeci jen je to „taxikář“! Usměji se a vy mi většinou odpovíte úplně tím samým kouzelným úsměvem. Někdy okamžitě. Funguje to! Opravdu! Mám to léty ověřeno. Pak už jen někdy stačí říct:

„Vy se ale krásně smějete! Sálá z vás pohoda!“, nebo něco v tom smyslu a já vím, že cesta bude báječná. A občas mě převezete, když jste rychlejší a tuto větu použijete jako první. Úsměv je ta nejlevnější vizitka.

Znáte to také?

Moc bych chtěl, abychom společně vytvářeli mikrosvět, ve kterém je nám hezky. Kdy ho sdílíme a nepřekážíme si. Kdy nejsme agresivní, jsme ochotni připustit si vlastní chybu a pravdu toho druhého. Vím, že je k tomu daleká cesta. Úsměv mezi volanty moc nefunguje, spíše je brán jako úšklebek. Bohužel je tu souboj eg chráněných plechem karoserie nebo přilbou motocyklisty před fyzickým kontaktem. Aneb: ve svém hájemství jsem si pánem a vám všem okolo ukážu! Třeba „fakáče“?

Každý také není mým zákazníkem, abych se smál na všechny, že…? ;-)

Jestli to také znáte, zvedněte ruku! Nebo napište!

Napište komukoliv, koho máte v úctě. Neznáte adresu? Je to ten člověk, který vás jen právě mile minul a vám to natolik utkvělo v paměti? No tak to obrazně napište do prostoru a váš vzkaz se k němu spolehlivě dostane! K tomu někomu, kdo pozná, že ta zpráva je určena pro něho, a že je od vás. Ona osoba bude mít hezčí den a vy dobrý pocit, že zpráva byla té pravé zamýšlené doručena…

Ještě jste nenapsali? No tak ale šup! Někdo čeká… Způsob, pokud opravdu chcete, si jistě najdete!

Jste netýkavky? Je vaše právo nic nechtít, na nic nereagovat, vše odmítat, žít si ve své bublině. Je to váš svět a máte ho mít! Jste ale šťastní? Opravdu?

A nesmělá otázka: jeli byste se mnou někdy?