TAXIZKAZKY: Zlaté dno
Začal nám nový rok, či lépe - již je v běhu a já se jen tak malinko ohlížím za Svátky, které přechod ze starého roku do toho nového doprovází. Už nebudu psát o rozjímání, ani o stromečku a stole bohatém tak, jak to kdo zrovna potřebuje.
Kolem Vánoc je totiž vždy na televizních stanicích největší soustředění starých filmů (a pohádek). Patří to k nim. Mám je rád. Nevím, jestli jsem zůstal někde zacyklen, že až tak moc nepotřebuji současnou produkci. Není to její vina! Nemám možná čas sledovat nové věci a asi si jen chci čistit hlavu u stále stejných legend.
Tuhle jsem s dcerkou rozebíral Mrazíka. (To prosím berte jako odlehčení! Ne jako deviaci.) Film vznikl v roce 1965, v tom roce jsem „vznikl“ i já. Schválně jsem s ní teď přemítal, kolikrát jsem ho teoreticky asi tak za svůj život mohl vidět. No - když jsem už na to pobral špetku rozumu a dokázal vnímat postavy (Ne, opravdu to nebylo v patnácti!), a při odečtení možných či jistých výpadků,…. číslice by možná byla někde mezi třicítkou a čtyřicítkou. Člověk nečeká, jak ten příběh dopadne, ale očekává, že to zase na Vánoce půjde v televizi. Nevyhledávám ho, ale ani ho nebudu odsuzovat. Proč? Vrací mě do dětství. Dnešním vnímáním pohlížím spíše na takové detaily, jako že Marfuša v lese pije mléko a zakusuje k němu cibuli (je to fakt vidět), protože prý byla v té době snáze k sehnání, než jablko. V zemi, kde zítra již….. Vzácná to žena! Když si představím kombinaci mléka a cibule (nebo i jablka), no.... Můj dávný kolega vždy říkal: „Šmaknzí gut!“. Co by pro roli neudělala! Jinak, s odstupem mnoha desetiletí - ten film je strašná „bejkárna“! Ale pro děti hezká… Je tam napravený hrdopýšek, krásná šikanovaná nevinná, tatínek podpantoflák, zlobaba, se kterou vyženil Marfušu, fracka jednoho!, prostě happyend ve výhledu.
A jaký že je můj nejoblíbenější film? Napovím - je to s Vlastou Burianem.
Ne, není to Přednosta stanice, ani U pokladny stál. Vedle! Název je v titulku. Ano, je to
„Zlaté dno“!
Miluji ho více, než kterýkoliv jiný s králem komiků.
Ač je to film více než známý, osmělím se ho, z různých důvodů, připomenut:
Pan Cyril Putička (Vlasta Burian) má již dospělé dva syny a dceru. Vlastní krámek s papírnickým zbožím na malém městě. Od svých „zajištěných“ synů se nechá přesvědčit, aby obchůdek prodal a odešel s nimi do velkého města, kde se prý oni o něho postarají a již nebude muset pracovat. Dělá to jen z lásky k nim, obchod je jeho život. On se ale v novém, pro něho nesourodém, místě ukrutně nudí a při jedné procházce objeví papírnický obchod, který vlastní mladá vdova Jarmila Valentová (Zita Kabátová). Obchod je veliký, ale v zapadlé ulici a paní majitelce se po smrti manžela nedaří. Nikdo tam ani moc nechodí nakupovat. Pan Putička přemluví vdovu, aby ho přijala, zadarmo, na zkoušku, jako obchodního příručího. Začíná být ve svém živlu, začíná znovu žít! A pozvedne svým nadšeným a sebenaplňujícím působením obchod na velice prosperující a oblíbenou provozovnu. Dokonce i své dva syny, když se jim v jejich podnikání přestane dařit, zaměstná u sebe a své paní, ve kterou mezitím promění mladou vdovu. A o jeho dceru je také znamenitě postaráno…;-)
Bude to znít trapně, ale mívám i slzy v očích. Holt stárnu…
Já vím, je to jen film, ale je tak inspirující, že nejen, že bych chtěl v takovém obchodě nakupovat, ale i mně to nutí, abych vždy zvažoval veškeré svoje kroky ve vztahu ke svým zákazníkům.
„Každého zákazníka musíte dvakrát, až třikrát obdarovat!“ říká pan Putička.
„Dokonce!? Eh… Až třikrát?“ diví se vdova.
„Když vejde, srdečně mu poděkovat za pozdrav. To je první dáreček. Po nákupu ho obdarovat takovou…reklamní drobnůstkou. To je druhý dáreček. A při odchodu se s ním srdečně rozloučit. To je třetí dáreček.“
No řekněte: neslzeli byste také? Nepředstavovali byste si také takový svět?
Kdysi jsem tu napsal článek „Lidé do kšeftu“ a ten byl přesně o tom. Jsem rád, když mě v obchodě vítají, když vnímám, že jim nejsem lhostejný, když mě neupozorňují, že se bude za patnáct minut zavírat, když si uvědomují, že k nim jdu utratit své peníze. Vím, že v supermarketu se toho málokdy dočkám. Jak to bylo tenkrát v textu písničky „Láska v housce“ od Xindla X?
„Já vím co chceš,
ale nejde jen o to kdo co chce.
Já vím co chceš,
ale já mám svoje instrukce.
Já vím co chceš,
ale nabídka určuje poptávku.
Tak už pochop, že nepřijmu tvou objednávku.“ atd.atd.
No a s Alzaboxem si už vůbec nepokecám…
Nevím. Z určitého pohledu to mohla být tenkrát hezká doba…. Ale pozor! Vím, že film byl natočen za protektorátu!! To hezká doba rozhodně nebyla! Když už nic, tak byly aspoň tvořeny i ideologicky neutrální krásné filmy, které mají, možná proto, co říct i po osmdesáti letech.
Až vstoupíte ke mně do taxíku, přivítám vás, poděkuji vám za váš výběr mojí osoby v aukci k vašemu odvozu, zdarma a rád se na vás usměji, poděkuji vám za jízdu (tržbu), kterou jste se mnou absolvovali a při vystupování vám upřímně popřeji hezký zbytek dne!
…si pište!... :-)
Prostě - normálka, ne?