Úděl, ba povinnost živočicha je narodit se, cosi prožít, vykonat, zplodit potomka, a pak odejít „na věčnost“. Jsou poznatky, že různí tvorové projdou svým životem po boku jediného partnera, třeba labutě to tak mají, ale co prožívají po odchodu onoho partnera, jak truchlí, nevíme. Je jen mojí chybou, že jsem nečetl žádnou studii „amerických vědců“, kteří na to jistě přišli.

Je ale nepochybné, že „člověk“ vnímá žití okolo sebe. Od počátku do konce. Opravdu nevím o tom, že by pejsek zahrabal svoji zesnulou fenečku a pak jí nosil na onu pietní hromádku kosti z kuřete.

Nebojte, stále jsem, ač se to možná nezdá, při smyslech!

Byli jsme s dcerkou opět za babí v severním pohraničí. A na procházce po mně známých lesních končinách. (Známých? Vždyť už to tu vypadá úplně jinak!)

Již kdysi dávno jsem psal, že místní úžasný spolek se stará o to, aby drobná historie nebyla zapomenuta. Největší „majstrštyk“ byla oprava druhé nejstarší železné rozhledny u nás - na Studenci. Na seznamu spolku jsou dnes již možná desítky „drobných sakrálních staveb“, kapliček a svatých obrázků, kterých tu byly spousty a jsou obnoveny v místech svého původního umístění.

Mimochodem: V nedávné době byla, téměř na původních základech, obnovena a vysvěcena kaplička pod starou lípou nad Kunraticemi, směrem na Lipnici a Studený. Místo je to významné zejména tím, že pod tou lípou jsme se sestrou sedávali o prázdninách každý pátek v podvečer a čekali na „naše“, až po práci přijedou z Prahy na víkend na chalupu. Bez mobilu, bez jakýchkoliv zpráv, prostě jsme tam v určitou dobu seděli a čekali. Až pak se ozval pod kopcem zvuk Embéčka. Večerní tmu, když se naši trochu opozdili, prořízly světlomety asymetrických žárovek (halogen tenkrát byl ještě…. neznámý :-)), zvuk se blížil…. Odpusťte mi prosím, mám knedlík v krku… byl jsem malý… (Nechcete také kus knedlíku? Abyste si připomněli chvíle svého dětství… Je jen váš!)

Navštívili jsme hřbitov pro obce Kunratice a Líska. Již dávno je opuštěn. Po odsunu Němců tu nebyl nikdo, kdo by o pietní místo pečoval. Úplně chápu, že tehdy panovala nenávist ke všemu německému. Místo zarůstalo nálety a náhrobky mnohdy posloužily jako stavební materiál pro okolní domky.

Není tomu tak dlouho, co již výše řečený spolek provedl vyčištění tohoto hřbitova. Za pomoci hasičů s motorovou pilou (a moje mamka u toho také tehdy byla) má dnes toto území vzpomínek opět svůj tvar, vstupní brána a kaple se v aleji kaštanů dají odtušit, vztyčen je nový dřevěný kříž a prkna s popisem historie v češtině a němčině.

V jednom místě, a je to vlastně impuls k tomuto článku, je vztyčen vcelku nový křížek. Na oválné tabulce na něm je jméno a datum úmrtí. Není to ani Konrád, ani Adolf. Je to člověk, který měl vazbu k tomuto místu. Zemřel v únoru 1945. Jak? Proč? Podstatné je, že si i dnes na něho někdo vzpomněl.

Je jednoduché házet všechny do jednoho pytle. Ten člověk se zde narodil, prožil tu dětství, třeba, nebo určitě, prožíval neskonalou lásku k místní „Fräulein“, než ho povolal „Führer“. Měl na vybranou?

Vždyť i třeba takový Felix Holzmann, protože se narodil v Teplicích, tedy v Sudetech, musel narukovat do německé armády.

Železný kříž na náhrobku dokazuje, že je na mé úvaze patrně velká část pravdy. A svým způsobem si vážím těch, kteří po desetiletích vzpomenou na svého, možná, předka, na někoho, o kom se dočtou v místní kronice a podrží pietu za jeho život, který byl příliš krátký, předčasně ukončen pro nějakého Adolfa…. Vladimíra Vladimíroviče…

Člověk je jediný tvor, který zakládá hromadná pohřebiště - hřbitovy pro své předky. Občas, když na to přijde, si rád projdu starý, ale opravdu starý hřbitov. Jednak je tam ticho, krásně zeleno vzrostlými stromy, spousta květin (i umělých) a hlavně mě baví ty nápisy na starých náhrobcích, kde je něco navíc, kdy byli lidé ještě hrdí. Třeba funkce a povolání zesnulého. Vždycky si vzpomenu na jednu „Burianovku“:

„Víte vy, kdo já jsem? Já jsem vdova po C&K berním exekutorovi!“

„No, to se máte čím chlubit!“ praví Kryštof Rozruch.

Nevysmívám se! Chci si to odlehčit a najít souvislosti. Je krásné, když vzpomeneme na lidi, kteří tu byli před námi. Nemusí to být naši přímí předci! Jen tu prostě byli dřív a už jen proto, že nám „připravili půdu“ pro život náš, je můžeme mít v úctě. A já, protože neznám detaily, si klidně můžu vymyslet příběh pro onoho chlapce v Lísce - Kunraticích, vojína Wehrmachtu, který si svůj život jistě představoval jinak. Je to také lidské, ne? Ale hlavně - věnoval jsem mu vzpomínku. I když jsem ho neznal…

To vám píše
Jan Šnábl
taxikář tělem i duší
Vzpomínáme
:-D