Tak jsem se už definitivně zmátořil po zákroku lékařů, kteří rozumí lidskému srdci (Po stránce lékařské! Po stránce duševní si musím poradit sám.), a kteří mi možná prodloužili život. Modřiny po katetrizaci postupně mění barvu, až úplně zmizí, všechno se vrací do zaběhnutých kolejí. Vždy, když se stane něco výjimečného, snažíme se s novým stavem poprat. Hlavně nepodlehnout momentální těžkostí ke skepsi! A pak jsme následně rádi, když se situace obrací k navyklému způsobu života.

Sanitka mě převezla z Vinohrad zpět do Nymburka. Nějak jsem si nedokázal představit, že půjdu s „průstřely“ v citlivých místech na vlak. Moje Okinka (Škoda Octavia - to je ta, co vás vozí.) celých těch pár dní čekala na nádvoří nemocnice, kde jsem ji zanechal ve chvíli, kdy mi nebylo do zpěvu. Setkání bylo radostné. Jedeme domů! Dcerka je mezitím na táboře…

Když jsem opouštěl bránu nemocnice, moje myšlenky opět nemohly opomenout zdejší personál. Třeba i ta hezká sestřička na urgentu, která mě vlídně a mile poplácala po ramenou pro štěstí s přáním dobrého dopadnutí….no prostě aby to dobře dopadlo, ne jako že bych někam…. to je jedno!, když jsem byl odvážen na JIP. To už mi zůstává v paměti. Samé drobnosti, ze kterých je život. Jako vždycky.

Super, takže já jsem „v cajku“! A abychom se nenudili, tak teď zase Okina… Asi jí přišlo líto, že o mně se tak hezky starají a ona čeká bez povšimnutí na dvoře nemocnice.

Nemusím rozumět všemu! Když člověk chápe podstatu všech věcí, je to zaručeně výhodné, ale možná trochu nudné. Mně osobně lidé, kteří všechno vědí a na všechno mají odpověď, malinko dráždí. Mají všechno, kromě pokory.

Okinka teď občas nestartovala. Osudný třetí start: první - bez chyby, druhý - ještě ujde a do třetího se jí už nechtělo. Měla všechno, co má správné auto mít: dobíjející alternátor, akumulátor má za sebou čtvrtinu zákonné délky záruky a přesto - již párkrát se mi stalo, že místo startu „trrrrrrrt“ (zvuk, který nechce slyšet žádný motorista) a hláška na displeji „baterie je téměř vybita, odpojí se infotainment“. Pomoc kolemjedoucího bližního - startovací kabely mám. Proč?
Člověk, který se mi o auto stará, praví:
„To je ten pos….nej stop-start! Čert ho byl dlužen!“
Nevím. A protože nikdo neví, nabízí se univerzální odpověď:
„To auto si žije svým vlastním životem!“

Spousta elektroniky, hlídače všeho možného, malinko lituji všechny ty, kteří je vyžadují. Hlídač jízdních pruhů? Omlouvám se, jezdím střízliv, nepotřebuji, aby se moje auto čehokoliv samo drželo! (Nedávno jsem četl, že někde v Číně autonomní taxi zahučelo se zákaznicí do výkopu.)

Bylo mi doporučeno, abych si do zásuvky zapalovače vetkl měřič napětí v síti. Abych věděl, co se děje za jízdy. A přístrojek mi byl zároveň zapůjčen.

První den se rovnal zděšení, že auto nedobíjí. Až odpoledne začalo. Druhý den jsem se už snažil pochopit mozek mé Octavie - Okinky. To auto opravdu dobíjí jenom tehdy, když to uzná za vhodné. Při honbě za nízkými emisemi se chová vcelku nepředvídatelně, hlavně pro mně, který si pamatuje v autě všechny procesy jako naprosto jednoduché. Když v přímém přenosu pozoruji displej onoho „přístrojku“ a odečítám hodnoty napětí v elektrické síti vozu, které se chovají jako křivka EKG, až se odpoledne ustálí na přesné a neměnné hodnotě nabíjení, jsem už po čtyřech dnech přesvědčen, že se Okina chová správně a tak, jak to výrobce naprogramoval. Nechci hodnotit, jestli je to dobře nebo špatně. Je to opravdu tak, že to auto si žije svým vlastním životem. Ani se ho vlastně nesnažím pochopit. Důvěřuji mu. A doufám, že důvěru v něho vloženou nezklame! Je mojí součástí a zůstávám při vědomí, že komunikace mezi námi najdou společný akord a dojde k vyjasnění si problémů.

Víceméně jediná operace, která teď byla provedena přes portál diagnostiky při pátrání po závadě, bylo spárování nové baterie s počítačem vozu. (I takové věci se dnes dějí…musí dít!?) Pro znalé: může to být příčina problému? ‚Nevidím baterku = nestartuju!‘

Jen mezi námi: Pořídil jsem si startovací powerbanku, abych nemusel prosit „kolemjedoucí“ o trochu jejich energie pro svůj start. Leží v originál krabičce vzadu v kufru. Ještě jsem ji nepoužil. Okinka šlape jako hodinky… Mám pocit, že jen teď to bylo na chvíli „kdo z koho“. Mám ji rád.

No není to krásné, když si vše žije svým vlastním životem? Věci, zvířata, lidé… A my - lidé na vrcholu myšlení (nebo potravního řetězce?) - jsme tu od toho, abychom si ke každému z nich našli cestu a vnímali ho. K člověku, se kterým se potkáváme, ke zvířátku, které nám zpříjemňuje naše dny, k věcem, které potřebujeme. A je jedno, jestli je to mixér, mikrovlnka, pračka, nebo…..

Okinka.

Co se škádlívá… Přijměme na chvíli jejich způsob komunikace. Až pak může nastoupit útulek, bazar, sběrný dvůr, smetiště, popelnice…

Je těžké mne pochopit?