Mám v myšlenkách příhodu a přemýšlím, do jaké kategorie ji nacpat. Asi také do té, jak je svět malý. Také nadpis volím raději takový nijaký, jednoduchý, vlastně stupidní. A možná se bude zdát historka i trochu komplikovaná. Mám ji psát, nemám...?

Ale vlastně ano! No jistě! Vždyť jsem vám minule slíbil, že o tom příště napíšu! Totiž:
Vezl jsem teď večer jednu mladou paní na jistou noční hudební akci na výstavišti PVA v Letňanech. Nějací DJ-ové tam jsou. Veletrh dýdžejů :-). Jela do Letňan pracovně. Do rána bude na nohou. Často vozíme lidičky z různých produkcí, je to fajn, mám to rád. Dělá mi dobře být užitečný.

Téma hovoru v taxíku bylo tedy rovněž tématicky hudební. Pravda, názvy některých dnešních hudebních stylů mi nic neříkají... (“Jednak nevim co to je, a pak mě to uráží!“) Jsem už prostě jiná generace.

Ale vzpomněl jsem si u toho na jednu mladou paní, redaktorku jednoho lifestylového periodika, kterou jsem měl několikrát tu čest, dávno, opravdu dávno tomu, odvézt mým vozem.

Jsou lidé, příhody, místa, co mi v hlavě zůstanou, ke kterým se vážou vzpomínky. Dělá mi to život pestřejší. Jenom dročkař...? Pojďte si to zkusit...

Zmínil jsem se o ní před klientkou, a protože se tito lidé z branže vesměs znají, moje cestující, podle zmíněné charakteristiky, mě ohromila:

„Tak to musela být jedině Adéla!“
Byla to Adéla a já miluji ten malý svět! Protože jméno jsem absolutně neřekl a rozdíl času byl tak šest let.
Jak začít?
Adéla pro mě zůstává neskutečné číslo! Tak trochu vichřice! Poprvé jsem ji vezl před lety na Okoř. Ne na zříceninu, ale na „fesťák“. Nějak si ji nedokážu představit na prohlídce pamětihodnosti, leda by o ní měla napsat článek, v němž zjistí pro čtenáře, zda „světla už nehoří“ (na hradě Okoři....) a jestli restaurace v podhradí stojí za návštěvu. Určitě se ale pletu...

Vzpomínám. Mám před očima její hezké letní šaty, fakt jí to slušelo a vybavím si tehdy, v souvislosti s burácivou muzikou, další situaci (ty asociace jsou někdy k zbláznění):

Vezu tři pány k letišti na otevíračku POP hadrárny. Blížíme se k bráně do nového obchodního centra, vjíždíme do areálu a ocitáme se přímo proti reproduktorům, které z výšky terasy v prvním patře naplno jedou to svoje DUS, DUS, DUS!

Můj Superb se, namouduši, začal chvět. Nikdy jsem to nezažil! Kdyby v něm neseděli ti tři pánové jako zátěž, v rytmu by určitě odskákal pryč! Zastavuji u mobilních plotů, které mají usměrnit proud návštěvníků. Pánové vystupují a já mám jedinou myšlenku - co nejrychleji zmizet, než mi začnou z auta odpadávat plechy! Ještě pět minut a rozskočí se mi navíc i hlava!

Upoutá mě ale jeden pohled: Za tím plotem stojí paní, maminka, třímá madlo kočárku a její vyděšený pohled říká vše -

„To je hrůza, myslela jsem, že to bude příjemné odpoledne s otvíračkou! Tohle jsem nečekala! Už aby přijel ten, kdo nás odtud s prckem zachrání!“. To vše se schová do jediného výrazu v tváři. A že vyhlíží záchranu dokazuje i to, že stojí přímo pod těmi reproduktory, co nejblíže výjezdu. Mimčo je asi odstíněno milosrdným spánkem. Možná už mamka začíná ztrácet zdravý úsudek. Já už ho také ztrácím...

Vyprávím to tehdy Adélce a ona říká:
„No jasně, já jsem svého synka také brala na všechny fesťáky, ještě když byl v břiše, s tím, ať si zvyká! A víte co? On má teď nejraději ticho! Nejraději neposlouchá vůbec nic!“
Asi si už dost užil v pupíku...
Vezl jsem ji vícekrát, pak i se synkem společně. To mu bylo sotva deset. A můžu říct, takového prímového klučinu bych přál každé mamce! Fajn kluk!

Tímto neomlouvám její některé prenatální „výchovné“ postupy. Ale ty následné musely být příkladné. Nebo je hošík navíc asi silnější osobnost.

Nechal jsem ji teď pozdravovat, už dávno jsem ji neviděl, ale budu se těšit na opětovné setkání a její přítomnost. I když, jak jsem říkal, je to číslo a nervy bych na to normálně neměl! :-) Ale přeji jí, ať má Glanc! Takže co? Svět je malý!
A někdy i zábavný...
Svět v taxíku...
Moc rád vozím zákazníky, kteří se mi stále opakují. Třeba i v rozmezí let...

To mi dělá z mojí práce radost. Kdo nezkusil, neuvěří…