Na každého někdy určitě přijde chvíle, kdy prostě…tak nějak…neví. Nevím, co je s Okinou, která má potíž s elektrikou, že ani „autorizák“ neví (ale nechá si za to „nevím“ zaplatit). Také nevím, co bude dál, protože Praha si vymyslela na taxikáře výměnu aut v nedaleké budoucnosti za novější a s Okinou už se „nevejdeme do tabulek“, soused neví, jestli je jeho rakovinný nádor u páteře operovatelný a ani doktoři neví, jak si s jeho už tak nadměrnou zdravotní potíží poradit, málokdo by to dal. Moje známá, které dokončuji voliéru pro kočky, aby mohla za týden odletět, konečně, na dovolenou neví, jestli ten „moribundus“, který na ni na poslední chvíli skočil, odejde do startu letadla. Dcerka zatím neví, jak si počít s životem po úspěšně složené maturitní zkoušce a prodavačka zase neví, jestli zboží, které požaduji, doveze dodavatel na její prodejnu. Svým způsobem - proč by měl každý všechno vědět? A ještě hned? Každá nevědomost je výzva! Buď v ní zůstanu, jí uchlácholen, nebo se raději budu pídit po jiném, či jakémkoliv, řešení. A upřímně: Někdy mě naopak dráždí ti, co všechno vědí dopředu a na všechno mají názor. Jako na mých (ne)oblíbených diskuzích na internetu. Připadá mi, že než by něco vyřešili, „řeší“ to tlacháním v komentářích. Anebo jestli, těm jiným „věditelům“, náhodou honba za předstihem před ostatními a vším tím věděním neubírá prostor a čas od pohledu na drobnosti, které nás rovněž doprovází a které si zaslouží pozornost, protože je k životu potřebujeme.

A jakou třeba drobnost, z pohledu všehomíra, mám teď na mysli? Jednu velkolepost! S dcerkou jsme byli pozváni na svatbu mého synovce. Nejsme až tolik ve styku, proto nám jejich pozvání udělalo velkou radost a vážíme si toho! Jde nejen o to, že někdo v lásce vstupuje do společného života - v dobrém i ve zlém (“Je vám znám váš zdravotní stav…?“ „Ado, báb rýbu!“), ale že při té příležitosti, jako omyrtovaný svatebčan, potkáte blízké, které jste dávno neviděli, nebo ty, o nichž sice víte, že existují, ale vidíte je vůbec poprvé. Byly to tak krásné chvíle, když žehnání novomanželům mohlo být obohaceno a gradováno o setkání s lidmi, kteří potvrzují, že svět je pořád jen malý. Třeba neteř, která již dlouho žije na jiném kontinentu a byla „takhle malinká“, když jsem ji viděl naposledy (a pak ještě jednou), je úžasná a v davu bych si ji určitě nespletl! Ona i „ženich“ mají krásné oči po nebožtíku tátovi.

Chápete, proč potřebujeme všechny tyto „drobnosti“ k našemu životu? Že doplňují naše všední dny o vzácné koření, které dodává tu pravou chuť našemu počínání? A že si máme těchto chvil vážit, i když jsme ochotni každý týden „zdolat“ nějakou svatbu a ani vlastně už nevíme čí…? Někdo v černém si vzal někoho v bílém (Jiří Suchý: „Kytici jsem měl, krásnou! Horší to bylo s tím…takovým tím bílým… S nevěstou!“ - předpokládám, že mě někdo opraví, jak je to správně slovo od slova.). To ovšem není náš případ! Nejsme „vymetači“ svateb...

Říkal jsem dcerce, že v obleku půjdu na její maturiťák, pak na její svatbu a následně mě do něho oblékne do rakve. (Je to odlehčení v podobě černého humoru.) No, a vloudila se do toho jiná nenadálá svatba, takže pozitivní změna v programu… A ona si také koupila vkusné šaty a moc jí to slušelo!

Nebojte, jsem v pohodě. Dokazuji, že i životní drobnosti dokáží člověka uvést do záhadných spirál myšlenek. Nevadí, jsem na ně připraven a vítám je.

Pojďte, budeme společně blbnout! Vymýšlejme nesmysly a užívejme si chvil, kdy jen… nevíme. Na světě jsme jenom jednou…

Zítra opět vyjedu! Těším se! Okině řeknu „Pane Mopaji!“, mým zákazníkům „Buďte mi vítáni!“ a budu předstírat, že „teď právě už zase vím!“

Asi…snad…možná…
Naposledy?
Nevím…
A jestli je mezi vámi někdo, kdo všechno ví, prosím, zůstaňte tam, kde jste. Alespoň na chvíli… Ve své bohulibé vědomosti… ;-)