Mám teď plnou hlavu myšlenek, které se vám budou zdát kontroverzními, ale snad mě pochopíte.

Jsem od pondělí do pátku v ulicích Prahy, 300 km denně a zažít se dají všelijaké divočiny. Tak třeba:

••Na Jižní spojce jedu v pravém pruhu, vedle mně v prostředním jede celou dobu Superb. Najednou si vzpomene, že sjede na Krč a začne mě, stejně pomalu, leč odhodlaně, křížit cestu na odbočovací pruh tak, že honem šlapu na brzdu. Nemůže přidat, nebo se včas do pravého pruhu připravit. To ne!

••Mířím od Malé Strany přes Újezd na Náměstí Kinských a chci odbočit vlevo. Jsem v tu chvíli na hlavní. Proti mně, podél justičního paláce, jede auto. Má mi dát přednost, dokonce se stopkou! Ani jedno, ani druhé… S nezájmem o okolní svět mi vjede přímo před čumák.

••V Libni na Prosecké je páteční špička. Jedeme od Proseka k Zenklově, v opačném směru od libeňského zámečku kolona stojí. Dodávka dvě auta přede mnou potřebuje z našeho směru odbočit vlevo přes stojící kolonu a zásobovat dvůr vlevo. Nemůže, stojí tam van, který by při troše dobré vůle mohl kousek popojet, ale nemá onu dobrou vůli a ten, kdo je za volantem ani nereaguje na zatroubení k reakci a urputně hledí před sebe s myšlenkou „Se neposereš!“. Za námi, díky jeho urputnosti, stojí za chvíli kolona až v křižovatce.

••A úplně stejně chci já přejet jinde napříč přes jednosměrnou hlavní, která je rovněž bez pohybu (Zborovská, když už se ptáte ;-)). Nemohu, přede mnou stojí v té koloně auto. Řidiči vidím přímo do tváře. Mohl by popojet metr a já bych v klidu projel. Nemůže, protože o mně jakoby neví - oči má zabodnuté do imaginárního bodu kdesi před sebou a pohledem neuhne. „Jó, to víš! Pěkně si počkej!“

••Pravidlo „zipu“ je: jedno auto zprava, jedno zleva. Nefunguje. Vedle mně se tlačí auto na předchozí tak důsledně, abych se za žádnou cenu nemohl zařadit podle dříve uvedeného pravidla. A opět jsou tu ony oči hledící přímo před sebe! „Ne, neuhnu pohledem! Ještě by mi třeba ukázal, že jsem…..“ Chcete místo situace? Tak třeba když jedu z Náměstí Borise Němcova po ulici Ukrajinských hrdinů na Skakunův most (Odpusťte, tohle jsem musel. Místa před ruskou ambasádou mění názvy na ukrajinskou tématiku, aby měli rusáci vztek a museli měnit adresu - přece nebudou mít sídlo na Náměstí Borise Němcova, to dá rozum! Dříve to bylo jen Pod kaštany a Korunovační - obě zůstaly, ale mají, jaksi, vsuvku. Míním to pro pobavení, ne jako nenávistný náboj slabším jedincům.)

Jistě si říkáte, proč vám takové blbosti, které přece také zažíváte, píšu! Ty příhody mají jedno společné: Ty auta řídily ženy a stalo se mi to všechno v jednom dni!

Aby bylo hned zpočátku jasno: proti ženám nemám vůbec nic, naopak! I když jsem po nějakou dobu rozvedený, nezahořkl jsem vůči vám, ve vaší přítomnosti je mi hezky. Mám vás rád. Ať jste kterákoliv a jakákoliv, chci vám vždy v taxíku udělat hezčí den.

Veškeré statistiky říkají, že ženy za volantem jsou ohleduplnější než my, chlapi. Asi i jsou, ale tohle se mi stalo fakt v jednom dni! Až jsem si řekl, že dnes snad mají na mně spadeno. Svědky jsou mi mí zákazníci, se kterými jsme situace sledovali a vlastně se tím i bavili.

Ženy naše krásné, holky naše milé, věřím, že většina z vás řídí empaticky, víte, co se kolem vás děje a směle a se vcítěním se řadíte do automobilového provozu.

Jsou bohužel mezi vámi i arogantní jedinci (smí se říct jedinkyně?), například v ten samý den jistá v bílém Mercedesu GLE, která prostě bezohledně jede z pozice „silnějšího“, či snad movitějšího - čili není čas všímat si přízemností v podobě ostatních lidí, ale o tom se rozepisovat nechci - tam „je to marný, je to marný,.....je to marný.“

A buďte mi úplně v klidu - na článek o mužích za volantem mi nestačí jeho rozsah!

Když jste Ženy, zůstaňte takové i za volantem, neodkládejte své něžné ženství na chodníku přede dveřmi svého SUV. Chcete snad být milovány? Tak to přece chtějte i za volantem! Nebo ne? (Netýká se té v bílém GLE.)

PS.: Jistá osoba, když jela na 90-ce 40 a kamion ji „hrnul“ před sebou, říkala mé dcerce:

„On se taky neposere! Víš, na co všechno musí ženská myslet? Třeba je jí špatně, má psychický problém, třeba je těhotná, třeba bude rodit…!“

Vždycky jsem na to dcerce říkal:

„Jestli je jí špatně, tak hlavně nemá co dělat za volantem!“... prostě chlap, no - nerodím.

„Hrozný jsme, já vim.“