Připadá mi, že lidi vozím už věčnost. I když to bude za chvíli teprve deset let. Ve voze se mi střídají stovky zákazníků. Různé charaktery. Všichni mě dokážou obohatit. Více či méně. Není vše jen růžové, ale i ze špatných zkušeností si člověk musí odnést něco, co ho kamsi posune. Čím víc osudů poznávám, tím jsem bohatší. Mám je všechny rád. Jsem s nimi a oni chvíli se mnou. Práce s lidmi je zajímavá a sakra náročná! Kdo pracujete s lidmi, víte sami nejlépe.

Nedávno jsem vyzvedával jednu mladou ženu. Mladý pán jí, jen tak trochu, z donucení, pomáhal s kufry. Paní si sedá do auta.
„Pojďte, dejte mi i tu tašku, v kufru se jí nic nestane.“ navrhuji.
„Nie, tam je sklo, ja si to zoberiem k sebe dnu.“
„A pán nepojede?“ ptám se.
„Nie.“ zněla strohá odpověď.

Jen jsme vyjeli, spustil se potok slz:

„Prečo musí byť život taký zložitý!“ dává mladá žena průchod svým emocím. Odjíždí po veliké hádce od někoho, s kým si byla blízká. Teď, v tuto chvíli, je to jen na mně, co řeknu. Cítím, že to potřebuje a já jsem vlastně povinen něco říct a možná to ode mne i čeká (?).

„Víte, všechno je tak, jak to má být!“ nenapadá mě v tu chvíli nic moudřejšího. Chci jen, aby slečna přišla na jiné myšlenky, protože je úplně nadranc. Dvakrát od něho odešla pro jeho vznětlivou a agresivní povahu. Vždy se vrátila. Nechala se přesvědčit, jak je prý milována. Teď odchází potřetí. Nevím, jestli se nechá oblbnout k návratu ještě napotřetí. Je to její boj. Má ale současně pocit, že jí „utíká život“.

„Je mi tridsať šesť, mám byt, auto, som pripravená na život, ale nemám deti, ani muža...“ Chci jí porozumět. Dávám jí příklady z mého života i mé rozličné zážitky, hlavně nebýt ticho. Předně myslím, že už nemá cenu řešit návrat k němu. Byl by to jen koloběh agrese a násilí. To je ale jen můj pohled, a i když se mi v mnohém svěřila, neznám pozadí a nechápu pohnutky žen, které se stále vracejí k násilníkům. Ani to, že dva stejní lidé se dokáží opakovaně vzít sňatkem a opět rozvést. U nás by se tomu řeklo - „Itálie“. Vždyť když se přece ke mně člověk nějak zachová, můžu počítat s tím, že se to bude opakovat…No ne?

Dojíždíme do cíle, pomáhám jí s kufry, ve kterých si odváží svoje věci, vzpomínky a kus života, i když ještě možná sama neví, jak dál. Loučím se a přeji, ať se dá brzy do kopy. A až spolu pojedeme příště, ať mi řekne, jak to dopadlo! Už nepláče. To se spustí asi až za sebou zavře dveře svého bytu.

V mém taxíku se prostě občas řeší tolik věcí, že mě někteří zákazníci nazývají psychologem. (“To opravdu, ale opravdu nejsem. Nad touto charakteristikou bych musel ale opravdu pozdvihnout obočí! Nebo se alespoň, alespoň trochu mračit.“ :-D)

Mluvíme, pokud to lidé sami chtějí! Nikoho nezpovídám! Pokud obchodníci promýšlejí smlouvy, nebo zažívají právě proběhlé jednání, mají ode mne naprostý klid a ticho. A tak jsem, pokud spolu hovoříme, za tu jejich důvěru vděčný. Protože pokud se mi podaří někomu alespoň trochu zpříjemnit den, ten skutek sám je mi odměnou. I ta slečna Slovenka mi zpětně přes aplikaci poslala spropitné, tak jí snad cesta trochu uklidnila. A přeji jí vše dobré! Slzy oschnou a až přijde na to, že život dokáže být i o něčem jiném, než jen o opatrování despoty a nahrazování mu jeho nefunkční rodiny, čehož si patrně beztak neumí vážit, věřím, že bude šťastná.

To je všechno hezké, ale kdo pomůže samotnému taxikáři? Radí kdekomu a sám přitom…. I on je jenom člověk. Sám teď před vámi stojí a jeho duše je nahá.

Už je to dávno, co jsem měl možnost odvézt jednu mladou ženu. Krásná od pohledu a vlídná od povahy. Dávno jsem nikoho takového nepotkal. Hezkých žen jsou spousty, ale ne každá má pro mě i tak milou duši. Vždy jsem velebil tu chvíli, když nás náhoda svedla dohromady. Náhoda? Každá další zřídkavá jízda s touto osůbkou byla vždy úžasná a prostupovalo mnou něco zvláštního, něco, co ve mně způsobovalo chvění a těšil jsem se vždy na tu další zřídkavost. Poznal jsem při těch cestách, že je to žena „o něčem“. Pouze ale ve vztahu řidič - zákazník. Bylo mi hezky, ale víc bych si nedovolil! Jsem i odpůrcem dvojsmyslných oplzlých keců a návrhů vůči ženám (k mojí chybě?). Život byl prostě úplně normální!

Jednou ale, nedávno, jsem měl možnost pro ni udělat něco navíc. Poprosila mě o pomoc. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel! Pro takového člověka se nad tím snad ani nedá přemýšlet. Vše je předem splněno! A naplňuje mě to radostí.

Pak jsem v jejích očích uviděl cosi, co mě úplně omráčilo. Něco, co mi vnuklo naději, že můj život by, už konečně, po letech, mohl být jiný. Že může existovat někdo, koho můžu zajímat, kdo také dokáže měnit běh života, ne jen „chytré“ řeči taxikáře. Jeden jediný pohled! Proč jsme my lidé takoví citliví? Člověk by se nejraději rozplynul nad tou krásou a představou blízkosti s ní. Myslím, že ona má úplně všechno, co si představuji na ženě.

Bohužel, nestalo se tak. Její (pro mně) žhavé nádherné oči prý značily jen z vděk za onu „službu“. Ale já jsem jen chlap a za ten pohled bych ji nejradši objal a rozmačkal! Dávno ten pocit neznám.

A tak se těším, co přinesou dny příští. Třeba jednou moji nabídku na kávu nebo čaj neodmítne, byť se tak stalo vlídně. A já třeba budu vědět, jak to vypadá in seven heaven.

Po tom všem, co jsem zažil, už vlastně nic moc neočekávám. I tahle kráska mě asi v životě minula, ale nikdy bych nevěřil, že mě dokáže v mých letech někdo zasáhnout úplně stejně, jako mladého studenta. Jenom už dokážu, na rozdíl od toho studenta, ocenit úplně jiné hodnoty.

Není to její vina, je to o mém pochopení, či spíše nepochopení. Je tu zkrátka pro jiné a já jsem tu pro vás. Nedá se ale zapomenout, zůstává hluboko v mém srdci. V mém nedávném článku o sbírce mých míst a místeček, ke kterým se mi vážou vzpomínky, jsem její výskyt nazval svým Modrým Mauritiem. Je v tom obrovská pravda: Je ceněna, je vzácná, a….. také ji nemám!

Všechno je ale přeci tak, jak to má být!

Celou dobu si říkáte:
„Co je nám po tom, že se stárnoucí chlápek zakoukal do mladé ženské a dostal od ní košem? Ať si pěkně zvyká!“

Třeba to píšu i proto, abyste si uvědomili někoho, kdo vás dokázal svou osobností zhypnotizovat a s kým třeba již dlouho žijete, toho, na něhož nemůžete zapomenout, nebo jen onoho, na kterého s láskou vzpomínáte.

A téhle ženě chci věnovat tento článek, protože si to prostě zaslouží! Protože hodně dlouhou dobu mě žádná jiná nedokázala tak rozhodit.

Pojďte, odvezu vás tam, kam potřebujete. Budeme si cestou povídat a třeba vám řeknu o mé poslední lásce. Poslední? Ale nic víc neprozradím!

Taxitajemství!

Ach, Markétko!