Víra mnohého člověka drží při životě. Chová si ji ve svém vlastním soukromém hájemství. Zdá se, že každý potřebuje v něco věřit, aby byl…vyrovnaný. Někdo se uchýlí k Bohu, někdo vzývá Babiše, jiný věří Baníku, další v napětí očekává výhru v Betanu (to když jsme u těch „B“) - vždy se najde někdo (něco), v koho (co), věříte, aby vám tu bylo hezky. Nejlepší je samozřejmě věřit sám v sebe. Ale proč nedelegovat také kousek spoluodpovědnosti na někoho jiného, ne? Když na to sami sílu nemáme…

Já věřím ve svoji dcerku a Okině (mé Octavii). Může se to zdát být zvláštním, ale není na každém, kterým směrem svoji víru napře?

Věřit autu? To jako fakt? Tvl. změň medikaci! Už to nehul! Vyhledej odbornou pomoc! Dobrej matroš! V blázinci skončily vycházky, tak šup do postýlky!…. zapomněl jsem na něco…?

Můj vztah k vozidlům, která užívám, už znáte od doby, kdy jsem ani vteřinu neváhal a svému Klučíkovi (Předchozí Škodě Superb II) jsem zde „vysekl“ nekrolog, když nadešel jeho čas. Jsou součástí mého života. Teď prožívám podobný „vztah“ s Octavií Okinou.

Když mi ve 4-stech tisících měnili spojky v její DSG automatické převodovce, mechanik říkal, že je to do muzea. Ve 460 tisících měnili vysokotlaký pracovní válec/akumulátor tlaku tamtéž (“Děláme tak tři do týdne, praskají.“ - pravil onen mechanik odborného servisu těchto převodovek.) a teď, v půlce milionu, opravují původní mechatroniku, což je zařízení, které samostatně a svědomitě pracuje, aniž bych do něho viděl, a kterému ani raději nerozumím. (“Ta už tam dávno neměla být!“ pravil můj dvorní opravář v narážce na její dávno překročenou životnost.) Když jsem v servisu viděl ten hliníkový obrobek - tělo mechatroniky, připadal mi jako odloupnutá kůra z napadeného stromu: spousta chodbiček/kanálků, kudy neběhají larvy kůrovce, ani jiné breberky, ale vysokotlaký olej, který na konci každého kanálku dělá přesně to, co má a je mu zadáno. Fantastické! A u mně „nedělal“, protože se jeho tlak cestou stačil kamsi „zdejchnout“. Ale údajně zatím stačí mechatroniku přetěsnit. Ušetří mi ti šikulové možná 50 tisíc oproti výměně za novou. Takže, když nad tím tak přemýšlím, i oněm znalým mechanikům vlastně také věřím. Protože tady už nestačí známý japonský velmistr Onoto Samo, tady musí někdo vědět.

Když jsem v přijímací kanceláři nahlásil požadovaný stav tachometru: „506056“ a „můj“ mechanik, jehož otisky prstů, ulpívající na mé převodovce, vděčně uctívám jako relikvii, jen špitl: „Mechajda. Je tam původní!“, myslím, že přítomným bych stihl přepočítat plomby v ústní dutině. A dá se to zatím vyřešit výměnou těsnění… (Těsnění, jako pomnožné, neboli jich tam je více.)

Chci si stále myslet, že mám štěstí na dobré kusy Škodovek a všem těm, kteří mají výhrady, bych musel říct, že asi možná opravdu funguje víra a vztah mezi hmotnými živoucími a neživými předměty. Chcete mi to vyvrátit? Poslužte si!

Že vám auto „zdechlo“ ve 150 tisících? Že jste častěji v servisu, než na silnici? Mrzí mě to, věřte mi, nikomu nepřeji potíže! V dnešní době výrobků „na jedno použití“ se není čemu divit. Na značce vozů už ani nezáleží. Snad jen potud, že opravy BMW jsou možná 3-4x dražší, než třeba u „Škůdky“ nebo „Dachny“ (to abych se přiblížil „vtipnému“ názvosloví, když to začne v komentářích jiskřit). Jednoho zákazníka jsem vezl do servisu pro jeho auto. Octavia IV. generace a je služební, takže ho investice až tak netrápí.

„Teď teprve, po pár letech, už na ní snad všechno funguje…“ pravil a vzpomněli jsme na věčné problémy s infotainmentem, s asistenty, s elektronikou na těchto i jiných modelech.

Okinou jezdím od jejích necelých 280 tisíc, tedy od chvíle, kdy vy se svých aut většinou zbavujete. Prostě jsem jí, po předchozí úžasné zkušenosti se Superbem, věřil… Za celou tu dobu jsem na motoru měnil jen snímač teploty vody a asi před měsícem mi můj opečovávatel měnil vodní čerpadlo, a pak volnoběžku a regulátor na alternátoru. To je slušné, ne? Po půl mega… Řeknete, že teď se to začne sypat! Možná. Každý jednou dopluje do svého posledního přístavu. Ale já ji prostě… pořád věřím! Že ještě odvezeme spoustu zákazníků, a pak s ní bude jezdit ještě dcerka, to až nadejde chvíle, kdy si budu nucen obstarat něco jiného dle nařízení vyšších pražských míst, pokud včas nepřijdou k rozumu, nebo úplně pověsím taxikařinu na hřebík. Věříte mi?

A co kdybyste pro tuto chvíli uvěřili? Ve své blízké, v tento svět, ve své počínání, v dobro jiných... ve své auto. Ubude vás?

Možná ano… Auto zdechlo, tak si koupíte jiné, není přece problém. Však už mělo „nalítáno“ 170 tisíc, tak už stejně „přesluhuje“!

A co když už jen s vámi nechtělo vaše auto být? Je to arci kacířská myšlenka? Ať si! Pomýšlejte, jak je vám libo. Mně je to jedno! Svoji víru si držím…a obhájím!

A není to jen o opečovávání! Tuhle, kdysi dávno, jeden říkal (jeho jméno redakce zná :-P):

„Já mám to auto tak rád, že bych mu i vylízal výfuk zevnitř!“ a ono možná třeba nevydrželo - zkorodoval mu výfuk kvůli vlhkosti…. zevnitř.

A co takhle něco ještě více kacířštějšího?:

„Zemřel náhle po krátké nemoci.“

Co vy na to? Přemýšlejte! Dokud jste tu…! Vy…I já…

Já vím, vycházky skončily, beru prášek…ten zelený ne, brr!...růžový je lepší!...a jdu do postýlky… Dnes je sváteční den - nezatáhnou za mnou klec!

Tak brou. „Velmi brou!“