Nejsme ve službách jejího Veličenstva, jako 007. Jsme ve službách vám! Všichni, kdo pro vás něco uvaří, dovezou, něčím vám poslouží, vyčistí oděv, klidně i boty a chmurnou mysl. Nebo vás samotné někam odvezou. Za vším tím jsou lidé. Pro některé z vás jsou to vydřiduši, protože je to přece nad slunce jasné - nechtějí EET! A právě jsem se také dočetl, pod článkem o návrhu současné vlády vyjmout ze zdanění spropitné, že jeden (možná nejeden) diskutující nevidí důvod, proč by měl někomu dávat spropitné, když běžní zaměstnanci (patrně myslel ty v kancelářích a jiných námezdních provozech) také žádné nedostávají. Jeho život musí být smutný. Je zapšklý a neváhá se s tím pochlubit v internetových diskusích. Nebo je to Japonec, kde je spropitné urážkou - to bude asi ono :-P.

Škoda, že pár z těch možná nejhlasitějších v odsudcích nemá tušení, co všechno pro ty, kteří vám poslouží, může jejich práce znamenat. Že srdce je mnohdy to, co je pohání kupředu. Tu, která na Šrobárově peče makronky, která na Bělehradské váže půvabné kytičky, která vás v Počernicích vkusně ostříhá a učeše, který vám opraví prošlapaný podpatek, haprující telefon, který vás nakrmí, nabídne něco k pití,… Bože, je toho tolik! Je samozřejmé, že nikdo z nich není charita. Že to tvoří i kvůli výdělku. Ale dávají do toho kus duše. Ani nevím proč, ale teď zrovna nemám na mysli různé poradce, realiťáky, pojišťováky, agenty s něčím nehmotným. I oni jsou potřeba, ale ten, který mi opraví auto, je pro mně fakt důležitější (díky „Mraku“!).

A já/my? Jsme také služba. Ať to vnímáte každý jak chcete. I my máme své sny a ke své profesi se snažíme přistupovat odpovědně. Teď mluvím patrně více za sebe, než za „alternativy“.

Kdosi má taxík pouze a jen k přesunu. Dokonce tvrdí, že je rád, když „taxikář“ neumí česky, protože nemusí poslouchat jeho kecy. A pak jednou…. Vzpomenul jsem si na dávnou chvíli: Mladá žena chtěla odvézt z Prahy do Benešova. A pak zpátky. Rozcházela se s partnerem a jela vypořádat svoje poslední statky. Cesta tam byla nervózní. Když jedete někam, kde víte, že vás nečeká nic pozitivního, netušíte, jestli bude v bytě někdo, s kým se už nechcete setkat, ale…. Čekám v Benešově před domem. Přichází zpět, vlhké oči. Něco opouští, do schránky vhazuje klíč od bytu, ve kterém za sebou uzamkla kousek života, pere se se vzpomínkami, než zvítězí rozhodný rozpor. Cestou do Prahy občas pláče. Když něco končí, je to bolestivé. Je tu jen ona a já. Ona může vystoupit, já ne - držím volant. Na čerstvý vzduch nechtěl vystoupit nikdo z nás. Snad jsme si tenkrát mysleli každý na svoje, protože víc vzpomínek k tomu teď nemám. Jen tu napjatou a těžkou atmosféru. Mohl bych si vymýšlet příběh, ale nechci, není to můj styl. A vylepšilo by to, kdybych napsal, že jsem měl hlavně starost o správné zaevidování EET? Doufám, že ne. Jediná moje starost byla ji dovézt v pořádku domů a přát jí, ať se jí v životě daří a není už smutná. A kromě toho - taxi měli mít EET ve třetí a čtvrté vlně, ke které ani tenkrát nedošlo - to jen pro pořádek.

Dnes jsem vezl staršího pána z Motolské nemocnice. Při hovoru se svěřil, že měl polypy na vnitřních orgánech. Odstranili mu je, ale lékař prý říkal, že to není jen tak, že s tím jde ruku v ruce ještě něco dalšího, a tak mu našli rakovinný nádor. Doma prý ženě říkal, že asi „půjde první“, převedl tedy všechny účty a karty na ni.

„Do půl roku zemřela ona.“ dodává.

A pak mu ještě objevili leukémii… Jezdí do nemocnice a pere se s osudem - teď už sám. Vypadalo to, že stále bojuje a já mu držím palce!

Proč to píšu? Protože se musím usmívat nad pošetilostí těch, kteří řeší nesmysly a nejlépe ještě veřejně. Urážejí a napadají ostatní. Kam se ztratila pokora? Budiž jim přáno, že jim zdraví slouží, že nemají potřebu starat se o sebe, jen nenávistně plivou na druhé.

Jsem taxikář? Pak naložím slečnu/paní, abych ji přivezl mládenci/pánovi (objednateli cesty) na místo podniku, kde je čeká třeba významná večeře. Chvíle, která pro jejich život může znamenat cosi výjimečného. Chápete, že ke zvláštní chvíli může patřit i to, že si svou lásku necháte přiblížit taxíkem?

Jsem pro tu chvíli kurýr? Pak rád naložím kytici, která má protějšku vyjádřit všechny city světa a rád ji předám… (“Růže k lásce schůdeček, s úctou Béda Hudeček“) A můžu říct, že příjemkyně je o to víc ohromena (Dokonce si snad myslí, že kytici jí dávám já - podle toho, jak mi děkuje. Ježíš, to né! Já jsem nevinnej! :-) ).

A kdyby třeba váš pejsek slavil…něco… Existuje provozovna, kde tvoří dorty pro pejsky. Nádherné, ale nezakousl bych se, i když v nich prý není vůbec nic špatného… S kolíčkem na nose - smrad pejskové milují - ho raději předám onomu oslavenci, respektive paničce. (Protože mám ještě také ve vzpomínce, jak Pejsek a kočička vařili dort.)

A někdy vezu někoho, kdo potřebuje, chce, touží spálit most k minulosti. Chvíle jsou to neveselé, ale i ty patří k životu. Ale za nimi může vykvést něco nového, teď již veselého. Na chvíli…? Napořád?

Líbila se vám cesta se mnou? Byli jste v restauraci spokojeni s obsluhou? Jste jakoukoliv službou dobře obstaráni? Cítíte vděk, nebo jen vědomí, že sloužit je naše povinnost? Pokud uznáváte, že „dělají-li dva totéž, není to totéž“, jsme vděčni za to, že vám nejsme lhostejní a oceníme odměnu navíc, i kdyby to bylo 10,- Korun. A když ne, svět se nezboří… Jen mě mrzí, když se někdo, kdekoliv!, neobtěžuje ani poděkovat. Možná je to ten, který nevidí důvod dát komukoliv dýško…

PS.: Na nepřízeň mých zákazníků si stěžovat nemohu. Díky systému aplikace mi i druhý den ráno, zpětně, občas přijde zpráva, že mi vděčný klient poslal spropitné za jízdu, kterou se mnou absolvoval večer předtím.

Dnes jsem rovněž přijel před dům, kde měl kdosi nastoupit. Objednatel ke mně vyjde z domu:

„Můžete prosím chvíli počkat? Slečna už jde!“ říká a podává mi 200,-Kč.
„Nic mi nedávejte! Beztak bych tu počkal!“ odvětím.
„Ne, přece tu nebudete čekat zadarmo!“ je objednatel neústupný…
A následně vezu domů mladou ženu, která učí dcerku objednatele na klavír…

Víte, že to nedělám kvůli těmto penězům navíc? Svoji práci miluju, protože mě neskutečně nabíjí ten vděk, to uznání jiných, že si váží mojí práce!
Otázka na tělo: Zkusili jste někdy to afrodiziakum vděku jiných? Já ano… S vědomím, že to není samozřejmost.