Člověk je jedním z tvorů, kteří také mají cit. Nemyslím teď „přízemní“ lásku. Do uvozovek jsem ji dal jen kvůli tomu, že „lásku“ někdo může hledat třeba…. třeba na Only Fans. Na mysli mám jeho cit pro vnímání svého okolí. Však i to patří k lásce, ne?

Člověk má povinnost (ne právo, povinnost!) být v souznění s ostatními tvory zde na Zemi. A nejlépe - být nad těmi, v roli vůdce, kteří v hledání svého okolí jsou nesmělí, tápou. Pomoci jim.

Dnes jsem vezl báječnou, usměvavou mladou paní (slečnu?) na adresu Radlická 3. Okamžitě mi naskočila příhoda (TAXIZKAZKY: Obyčejný den, vol.2), kdy jsem na tuto adresu úřadu vezl nevidomou starší paní. Svoji historku jsem jí dnes zmínil. Mladá paní (slečna) říká:

„Já také skoro nevidím!“, ovšem se stálým úsměvem. (Obdivuji sílu těch lidí!)

„Ale vy nemáte ‚šmejdilku‘!“(slepecká hůl) říkám.

„Já ji mám! Ale tady to znám po paměti třicet let, tak ji nepotřebuji. Dole, na adrese, mi bude užitečná!“ mile komunikuje a já jsem malinký před jejím životem.

Zmíním se o potíži oné předchozí zákaznice. Prý:

„Tady musíte vyplnit formulář!“ praví úřednice.

„Ale já jsem nevidomá!“ odvětí klientka.

„To ale musíte vyplnit.“ má služebním postupem nařízeno úřednice.

„Ale já jsem nevidomá!!“ zoufalost se mísí se vztekem.

To je to ono: vcítění!

Moje současná cestující říká:

„To já znám! Skončila mi občanka, vystavovali mi novou. Na úřadě ale potřebovali doklad. Tak mi říkají - a máte řidičák? Tak jim povídám: A myslíte, že by mi ho, jako nevidomé, vydali?“

A teď záleží na tom, jak k věci kdo přistoupí. Mezi námi: v prvním případě šlo o mrzutý vztek, ve druhém jde o pobavení. Každého myšlenky se zobrazí na jiném základu. To je ta známá sklenice - buď poloprázdná, nebo zpola plná.

Na smíchovské adrese se rozloučíme, poděkujeme si, pomoc prý nepotřebuje a s rozloženou šmejdilkou uhání ke vchodovým dveřím.

A proč tak tlachám? Myslím si, že máme za úkol ty ostatní kolem nás vyslyšet. Ne slyšet. Vyslyšet! Jsou to situace, které nakonec vyústí v pobavení a ve veselé příhody ze života, přidané leckde „k lepšímu“?

Prdlajs!!

V úvodních příkladech šlo jen o to, že úřednice se nedokázaly z předepsaného postupu při odbavení klienta přepnout z automatického módu do toho lidského.

Slyšme vždy toho druhého! Mějme k němu úctu, před jeho odsouzením, či opovržením se snažme vcítit do jeho pozice, do jeho života, do jeho nálady, nalaďme se na jeho vlnu.

Jak říkával můj kamarád: Těžko řeknete „Buď zdráv!“ někomu, komu právě vlak ujel obě nohy!

To jsme už v oblasti černého humoru, ale věřím, že mě chápete.

A samozřejmě se to týká i mého hájemství - světa profesionálního řidiče. I v mém údělu se můžete setkat, pokud chcete, s výrazem „vcítění“. I zde to slovo získává různá synonyma: slušnost, přednost, vlídnost, zipování, zařazování se do pruhů, odstup, ohleduplnost…. lidství.

Poslouchám lidi. Snažím se vcítit do jejich světa. Samozřejmě, že se mi to někdy nemusí podařit! Rychlou, neuváženou reakcí může vzniknout trapas. Ten, za který se pak stydím, možná po zbytek života.

Chci pochopit to, co mi říkají, abych pak slova k odpovědi volil tak, aby byla k nim příznivá, abych nenarušil jejich vlastní soustřednost. Nejsem tu od toho, abych někoho přeměnil. Chci s ním jen sdílet tuto planetu a toužím, aby mu bylo na světě lépe.

V komunikaci volme slova, která odpovídají dané situaci. Mysleme na to, že protějšek na tom může být jinak! Neptejme se nevidomého na barvu květu, neslyšícího na zpěv ptáků (pokud to sami nechtějí), vozíčkáře na…. tuhle mi jedna paní říkala: „Jedna paní mi povídá: ‚Já vám ten vozík tak závidím!‘“ Snad šlo o to, že tazatelku právě bolely nohy. Došlo jí v tu chvíli, že někdo nemá na vybranou?? Že by byl rád, kdyby ho bolely nohy od chůze? Dnes jsem viděl v obchodě holčičku, jak si to drandí mezi regály na vozíčku. Šlo jí to náramně, mamka jí sotva stačila, jen já jsem měl slzy v očích…

Nikdo není dokonalý a já už vůbec ne! Když jsem v autě sám, také mi zřídka ujedou slova: „Co to děláš, ty debile!?“. Doprava v Praze je mnohdy náročná… Hlavně k mobilům za volantem nemám vcítění. Zase ale spoléhám na to, že to na mě moje Okinka „nevytroubí“ :-).

A tohle všechno si představuji pod slovem

VCÍTĚNÍ.