Můj svět se skládá, stejně jako vám všem, ze dvou částí. Ta moje menší je niterní, soukromá, ta větší patří ostatním. Proč je soukromá menší? Protože největší část všech dní jsem v práci. Jako většina z vás. No a ten jeden zbyteček potom vesměs, bohužel, jako vy, spím…

A teď k té větší části:

Dny v taxíku jsou pro mne neobyčejné. Protože lidé, které vozím, jsou neobyčejní! Mohl bych se rozepsat o tom, jak mi říkají, že z různých důvodů jezdí raději s námi, než s… ale nebudu! O to teď nejde a navíc - „každé zboží si najde svého kupce“ a „na všechno vždy musí být dva“. Dobíjejí mi prostě baterky. A protože jsem už ve věku, kdy se nemusím „upejpat“, klidně jim to řeknu! Člověk má jednat vždy narovinu. A zejména pokud se jedná o slova chvály, protože těch není nikdy dost! A já chci, abyste měli hezký pocit.

Dnes jste totiž mojí „obětí“ (Objetí? Od slova obejmout?) vy!

Při mém posledním článku o Pilotovi se mi podařil aerodynamický úlet. To když jsem si spletl obtékání profilu křídla, aby vytvořilo vztlak - omlouvám se, už dávno jsem letadlo raději nekonstruoval, všechny moje pokusy skončily úspěšně a bezpečně na zemi… Bezpečně proto, že už neměly kam spadnout :-). A navíc jsem beztak psal, že tomu stejně nejsem ochoten uvěřit. V úžasu vnímám, jak pozorně čtete moje povídání, kdy v celém článku odhalíte právě tento jeden nesmysl v jedné větě. Za to máte mé hluboké koření!

Pod článkem se rozběhla diskuse, ovšem bez „hejtů“. Věcné i humorné poznámky křižují virtuálním prostorem, nikdo nemá potřebu nadávat politickým oponentům, vnímám z vás odpočinek. Je to tak?

Nejsem novinář. Nechrlím články kvůli výdělku, proto se rád dívám do nemnohých poznámek, které mi napíšete. Protože v tom vidím souvztažnost. Od jisté dávné doby už píšu jen a jen pro vás! Předtím to byla možná seberealizace, ke které mě přesvědčil jeden moc prima pán. Dnes je to…, dá se to říct jinak? Nedá!... odpovědnost!

Možná se vám to, co teď píšu, zdá divné. Ale…. občas se u různých článků podívám do diskuse. Zejména v této předvolební době. A žasnu nad tou nenávistí a urážkami, kterými jsou diskutující ochotni a hlavně schopni se častovat. Ale nebudu utrácet drahocenné vteřiny mého života těmito jednobuněčnými živočichy… Tady to tak není. Chci mít pocit, že vy, moji čtenáři, jste na úplně jiné úrovni. Jsem vděčný za to, když mi pod článek přispějete komentářem, když se můžu, neuvěřitelně, s vámi přímo setkat v mém taxíku, když si najdete cestičku a napíšete mi, nebo když si prostě jen moje cancy přečtete. Opravdu si vás vážím! A píšu to proto, že nejsem žádná AI, ale člověk, který se snaží na vás v myšlenkách napojit a aspoň někdy se pokusit vám udělat hezký den. …si namyšleně troufám, co?

Tak to se mnou, prosím, ještě chvíli vydržte! A přejte mi inspiraci…