TAXIZKAZKY: V Praze je blaze

Tak konečně už! Je to tu!
Ne, nemám opět nové auto. S Okinkou budeme spolu až do smrti. Jen zatím ještě nevím, jestli do mé, nebo do její. Co se tedy stalo? Dostal jsem pokutu! Za parkování. V Praze. Tak se jim to přece povedlo, klukům šikovnejm!

Na několikastránkovém elaborátu, který mi přistál v datové schránce, a který popisuje provinění, obvinění, pauzu na oběd od 12 do 13, obžalobu a rozsudek, je i fotka. Oceňuji to vysoké rozlišení optiky toho bonzovacího kamerového vozítka. Co jiného pozitivního si na tom mám vzít? Je na ní vidět celá moje Okinka, zadní pravé dveře a dveře kufru jsou otevřené, u auta jsem já (Móóc mi to sluší!) a moje zákaznice (No dobře, také jí to sluší…). Pokoušíme se do vozu nacpat kartonové stojany, pomůcky její prezentace po nějakém mítinku, brífinku, brainstormingu. Tu jízdu si totiž přesně vybavuji. Na fotce je vidět i žlutá kruhová nálepka vozu taxislužby v pravém dolním rohu předního okna a při letmé kontrole RZ normálně uvažující úředník pražského magistrátu zjistí, že vozidlo je registrováno jako taxi. Chápete to? Dostal jsem pokutu za to, že nakládám jako taxi zákaznici i s jejími zavazadly!

Takže co? Takže si jdu popovídat na oddělení přestupků. Bojuji s tím, jestli mám pokorně žmoulat čepici, nebo jim trochu změním uspořádání kanceláře? Je to vnitřní boj! V hlavě mám výrok páně Jana Wericha:
„Já když mluvím, tak se poslouchám, abych neřekl něco, co nechci slyšet!“
Na stánku informací v Kokosu (Hned vedle býval proslulý Jonákův Discoland Sylvia, taková vzpomínka na nedávnou minulost…souvislost?) se ptám kudy tudy na přestupky.

„To musíte do dvojky. Vyjdete ven z budovy, dáte se doprava a tam je budova 2.“ praví informátorka.

„Já tam jdu také!“ ozve se vedle mne mladá paní, která se připojila k okénku a využívá stejné informace. Vyrážíme společně. Je hezounká.

„Taky vás chtějí skasírovat?“ chce se mi jí oslovit.

„Já už jsem s nimi domluvená, poslali mi jednu pokutu dvakrát!“ Jdeme spolu a prohodíme pár slov. Člověku je vždycky tak nějak ve dvou lépe…na chodníku.

Ji si na chodbě nejvyššího ředitelství pro pokuty a provinilce, odbor náhlavního popelosypu , vybral jeden pracovník.

„Já jsem sem volala!“ … „Tak pojďte.“

„Můj“ referent je asi o třičtvrtě hlavy vyšší než já a jakkoliv se na mně dívá, vždy je to spatra. „To bude nevyrovnaný boj!“ napadá mě.
„S čím přicházíte?“
„S pokutou za parkování.“
„Tak mi dejte RZ a já se na to podívám!“ zachraňuje mě hromotluk od hledání čísla jednacího na elaborátu v mobilu a odchází do kanceláře. Za chvilku se vrací a říká:

„To bude odloženo, jste u vozidla a máte otevřené dveře.“

Pokládám zpět na zem židli, kterou jsem chtěl prohodit oknem, abych důrazně podpořil svoje argumenty. Chvíli si s referentem povídáme. Nakonec si potřeseme rukou s mými slovy:
„Doufám, že už vás nikdy neuvidím!“

Ještě nakouknu do čekárny, mladá paní tam vypisuje nějaký formulář. Popřeji jí, ať má hezký den! Na oplátku mám od ní kouzelný úsměv.

Odcházím k Okince a míjí mě „kameráč“. Ještě, že jsem si zaplatil parkování! Vždyť jsem přece referentovi říkal, že už ho nechci potkat!
Teď mě mrzí, že jsem vás připravil o akční zápletku. Souboj o pravdu, mohla tam být i trocha romantiky, špetka erotiky, ta mladá paní byla opravdu hezoučká, tak to musím nahnat jinde, a to aspoň v poučení:

Když v Praze zastavíte na parkovací zóně a nehodláte tam parkovat, pokud jste v autě vidět, máte z okénka vystrčený loket, rozsvícená světla (Pozor, blinkry neplatí!!), otevřené dveře, máte šanci to uhádat. Pokud máte začerněná skla, že není do vozu vidět, máte smůlu. Pokud jde o mně, nezachrání mě ani to, že jsem taxi. Jak nejsem ve voze vidět, šance na uhádání je mizivá.

Ale pozor! Pokuta na vás jde automaticky vždy, pokud nemáte zaplaceno parkování, kameráč nic nerozlišuje, jen fotí! Pokud se pohybujete kolem vozu, máte jen větší úspěch při argumentaci. A aby to nebylo až tak jednoduché, musíte přijít na popelosyp osobně! Nejde (podle referenta) zatelefonovat, poslat mail. Neprobírali jsme pravda datovku, já vždy raději jednám osobně, tak jsem se ani neptal. Ale vzhledem k tomu, že k vašemu autu a případu může existovat až šest fotek, je asi lepší si to vyjednat napřímo.

Moderní digitální doba se tu jaksi brzdí. Pokud se „proviníte“ a nejste si vědomi pochybení, musíte věnovat čas, abyste došli na úřad a naprosto nedigitálně si to vyřešili. Zato můžete ale digitálně onu pokutu zaplatit: kartou, mobilem, hodinkami, prstýnkem, myšlenkou…ne, tou zatím ještě ne…

Můj kamarád se potřeboval v ulici otočit. Zajel vpravo do prázdného parkovacího pruhu a za pomalé jízdy čekal, až projedou souběžná vozidla, aby se mohl otočit při větším poloměru zatáčení. No a jedno z těch aut, které nechával projet, byl kameráč. Na firmu odešla pokuta… Řeší to.

Tady nejde o to „koho jste si zvolili, toho tam máte!“. Nejde o to, jestli je ve vedení Prahy Slovenka, Moravák nebo přestárlý gynekolog, je to systém. V mnohém absurdní.

Můj dávný kolega vždy říkal: „Na chudý lid musí být přísnost!“ a bohatí? Těm je to putna!
A až budete platit pokutu, nebo si vyzvedávat odtažené auto na odstavném parkovišti v Lublaňské, pomněte, že jsem vás varoval!
Inu, v Praze je blaze…