Jsme lidé a každý jsme jiný. Matka příroda, a asi i trochu genetika, nám vnukly vlastnosti, které jsou u každého rozdílné. Jinak by byla nuda, že? Pro vysvětlení si povah slouží vztahy. Naši Zemi sdílíme, mimo jiných, s ostatními lidmi, no a tak my, lidé, řešíme vztahy mezilidské. Abychom se tou naší životní poutí nějak protloukli, potřebujeme k sobě někoho druhého, kdo nám bude parťákem, protože ve dvou (minimálně) se to vždy lépe táhne. Dva kamarádi, dvě kamarádky jsou víc, a co je nejvíc - dva lidé, jejichž prostřednictvím může vzniknout nový život - ona a on. O toto spojení mi teď právě jde, protože je nejčastější, nejočekávanější a nejkrásnější. Pro mně. Jak to má sépie s bagrem je mi teď úplně jedno!

Ne vždy se ovšem soulad vydaří. Někdy si jeden dělá přehnané nároky, někdy se ukáže, že smysl souhry mezi nimi je rozdílný, někdy dochází k nedorozumění, vyvolaném byť jen malicherností, ale ta také dokáže pálit mosty. Někdy jeden zahoří okouzlením, viď Markétko, i když předem ví, že to beztak vyjde do ztracena a neprosí o nic víc, než jen o společný tón v komunikaci. A i tak marně. Prostě vztah on/ona bývá ten buď romantizující, láskyplný, naplňující, rozvíjející se, nebo také nejdivočejší, nejstrastnější, nenávistný až devastující.

No a potom je tu jeden člověk, který nemá v tu chvíli s ničím nic společného, jeho souznění s jiným objektem je pro tuto chvíli upozaděno, ale dostane se náhodou doprostřed těchto mezilidských vztahů. Do situace, kdy vztah mezi dvěma lidmi patrně právě končí, možná bouřlivě a taxi-kurýr je ten, který má převézt materiální statky (zůstatky) k vyrovnání jejich vztahu. Mladá paní vrací partnerovi darované věci. (To ještě v tu chvíli nevím.)

Jak k tomu přijde taxi-kurýr, který musí s oběma komunikovat, a tím se ocitá mezi mlýnskými kameny? Hrozí semletí? Hrubá, nebo dvounulka? Ano, jsem to já. V tuto chvíli, v tento okamžik. Kdyby se zbytky vztahu posílaly ze Žižkova na Vinohrady, asi bych se nad tím až tolik nezamýšlel. Tady máš krabici, tuhle to podepiš a pápá! Nestihl bych to. Jednalo se ale vcelku o výlet, a tam je na myšlenky spousta času…

Vyzvedávám od paní krabici.

„Prosím, až budete tak deset minut před dojezdem, zavolejte mu!“ a podává mi papír s telefonním číslem. Přesně tak jsem učinil. Nevím, co v té krabici je. Snad nějaký dárek?

Muž - partner odmítá zásilku převzít, že si nic neobjednal. Stejně není doma, odreagovává se prý, protože se právě rozešel… Rozpozná skutečnost a jako „chlap chlapa“ mě klidně zve na pivo, jen ať se nezlobím. A ať vzkážu, že…

„Ale já tu nejsem od toho, abych něco vzkazoval! Soukromé věci si musíte vyřešit vy! Já jen převážím zásilku.“ šprajcuji se, ale stejně vezu odmítnutou krabici zpět, protože se mi nechce ji, podle zadání příjemce, hodit do popelnice.

A mladá žena - partnerka? Snažím se jí v těžkých chvílích povzbudit, když jí vracím nedoručenou krabici. K ženám mám prostě srdcem blíž. Nemůžu být soudcem něčeho, o čem nic nevím, ale stal jsem se nakrátko součástí řešení konfliktu mezi osobami, které se milovaly (a možná ještě milují) a nedokážu nad tím jen mávnout rukou. Nejsem tu ani od toho, abych hledal pravdu v jejich sporu. Pána jsem neviděl, paní mi přišla sympatická. Hodně sympatická! To asi proto, že nesoucítím s bagrem…

Nic na světě není náhoda! Všechno se děje za nějakým účelem. A protože jsem někde uprostřed, hlavní aktéři této situace se mi přibližují… A snad i trochu chci být při tom, když to pomůže. Lidé spolu mají mluvit…

Paní jsem řekl, že všechno je tak, jak to má být. A myslím, že to i tak přijala. Teď stojím v povzdálí, ale moje slova jsou jim připravena, když je budou chtít slyšet. A když ne, pak je vše už opět v pořádku.

O této příhodě jsem se zmínil blízkému kolegovi. Člověk by musel být z kamene, aby to s ním nepohnulo. Říkal jsem mu, že jsme vlastně taxikáři, kurýři, psychologové, vrby…

A on mi povídá:

„Když už říkáš, kdo všechno jsme, musím ti říct, co se stalo mně: Vyhrál jsem jednu jízdu. Přijíždím na místo a kolem je shluk lidí, policejní auta, policisté, křik. Napadá mě, jestli to má něco společného se mnou. A jeden policista už na mně mává, ať si stoupnu tady a čekám. Pak mi posadí do sedačky asi čtyřletou holčičku a přisednou dvě paní a on říká ‚A rychle jeďte pryč!‘. Týranou a možná zneužívanou holčičku odebrali matce a otčímovi a pěstounky jí zatím poskytnou azyl a bezpečí. Ta jízda byla strašná! Holčička to chvíli vydržela, pak začala plakat… Je hrozné být u něčeho takového!“

Je. Opravdu. Sám bych u toho nechtěl být. Musí to být srdcervoucí. Holčičce je ubližováno, ale pořád je to její maminka, která se teď vzdaluje a ona to nedokáže pochopit. To ať si raději dáme po čuni my, dospělí, ale děti ať jsou mimo!

Člověk je možná při řešení vztahů vtažen do vyšších her. Nějaká vyšší moc si možná s námi hraje šachy a sleduje, co s tím uděláme, jak si poradíme. Musíme se potkávat s výzvami, ve kterých se máme vidět jako v zrcadle a zamyslet se - co nám to má říct?

„Přemýšlím, proč se mi stalo to, co se mi stalo.“ píše mi paní z mé příhody. A já úplně stejně myslím na to, proč jsem u toho byl zrovna já? Možná na to přijdeme…Doufám, snad…

PS:

Tento článek mohl být zveřejněn, protože mi ho osoba z mojí příhody autorizovala. Za to jí moc děkuji a jsem rád, že jsem ji mohl poznat. Palce k řešením vztahů sice mohu držet, ale „Každý je svého zdraví strůjce.“ (Ano, teta Kateřina - Saturnin.) A musíme ještě chvíli počkat, protože „Nechval dne před večeří!“ (Rovněž)