Člověk se obohacuje věděním a prací. (Ne tím, že přebírá firmy.) Vede své žití buď vědomě určitým směrem s předem připraveným plánem, nebo, možná, jen vděčně přijímá to, co mu život přináší.

Někde mezi tím jsem já. Spíše se asi překláním k té druhé straně, protože svoji současnou práci jsem bral jako z nouze ctnost, možnost a potřebnost výdělku, a teprve až po letech v ní spatřuji svůj úděl, svoji náplň a radost z ní. Čímž jsem rád, že mi ji život přináší a hodlám v ní, nebojte, ještě dlouho pokračovat. Vždyť jsem to již psal - až do smrti. Mojí, nebo Okinky. Přejte nám oběma, prosím, dlouhý život! ;-)

Práce řidiče taxi je těžká. Kdokoliv jí opovrhuje a bere nás jako zloděje, měl by si ji po nějaký čas vyzkoušet. Možná by sám přišel na to, že je lepší držet hubu, než někoho hodnotit. Že jeho sezení osm hodin v kanceláři a mezitím si pěkně dojít na oběd, se nemůže rovnat tomuto údělu. Neznevažuji práci v kanceláři, také jsem si ji dostatečně užil, ale když on si začal! :-)

Leckterá práce je potřeba, i když ji někdy přehlížíme. Mám v úctě třeba, …no třeba popeláře. (Kromě toho japonského.) Jejich práce je užitečná, je nutná, a i když mě zdržují v ulici a já musím čekat, než všechny popelnice vsypou do svého kukavozu (kdysi jsem jel ulici Ve Smečkách směrem k Václaváku 25 minut), beru to tak, že jsme spolu na jednom světě, na jedné lodi, ve službě bližnímu a raději zavolám svému čekajícímu klientovi, že se trochu opozdím. A naši klienti většinou mají pochopení. Proto si jich vážím.

„To, co vysíláš, se ti zesíleně vrátí!“
Je to krédo, kterého se snažím držet. Někdy si říkám - už aby se mi to začalo vracet! Neva, jsem trpělivý. Je to jen dočasně. A jednotka dočasnosti podle soustavy SI je „1 furt“, žejo? Platí to od osmašedesátého pořád?

Dnes jsem vezl paní. Povídali jsme si, no jako vždycky. Když vystupovala, slyším zašustění.
„Nespadlo vám něco?“ Hledáme, od místa řidiče toho moc nevidím. Ne, asi to byl jezdec zipu kabátu, který sjel po plastu sedačky.

Následná paní, babča, měla francouzské hole, jela od lékaře. Vyprávěla mi o svých zdravotních potížích, o svém mládí, kde „si namluvila mládence“, kam spolu chodili a proč „ho pustila k vodě“. (Cítíte to, i vy všichni nabubřelci, pro které je taxikář jenom póvl? Já vím, tady takoví nejste, to bych musel na jiný server, a tam rozhodně nepůjdu! Díky moc pane Neffe!) Při platbě jí upadla nějaká mince. Šmátrá po podlážce, zvedá ji. Má starost, jestli toho nevytrousila víc. Pomáhám jí z vozu, pátrám po podlážce a ejhle! Vedle sedačky spolujezdce je něco zlatavého. Někdo mi tu „náhodou“ upustil odpadky?? Ne, to není celofán od bonbónu, je to náramek! Zlatý. Docela masivní. Tak přeci to nebyl zip! Volám na podporu, vím, ze které jízdy to bylo.
„Dobře, děkujeme za informaci, dáme klientovi vědět, a když ho bude opravdu postrádat, můžeme mu dát na vás číslo?“ já je prostě miluju!
Za nějakou dobu mě prozvání mně neznámé číslo.
„Dobrý den.“
„Dobrý den!“
Paní Tohočasubeznáramková mi volá…!
Domluvili jsme se na místě setkání. Paní přichází, přebírá zlatý klenot a snaží se mi vtisknout do ruky srolovanou bankovku. Docela velikou. Posuďte sami: 15,8 x 7,35 cm!

„Ne, opravdu ne, nic mi nedávejte!“
„Ne, vezměte si to! Kdybyste věděl, kolik stál, chtěl byste mnohem víc!“ povídá s chvějícím se hlasem.
Nechtěl jsem víc, nechtěl jsem nic!

A proč? Protože Liftago. Protože si neumím představit, že bych si ponechal něco, co mi nepatří. Protože možná chci, aby si to přečetl ten pacient, který říká, že v taxi vás 100% okradou. Ale ne, já nemám potřebu se obhajovat. Netýká se mě to, slova toho pitomce mě nemůžou rozhodit.

Dcerka teď v sobotu pojede se svým oddílem TOM do Vídně na vánoční trhy. A tato hodná paní jí vlastně přispěla na tuto cestu. Nechal jsem se zkrátka od vděčné osoby přemluvit. Neumím se navíc hádat s ženami.

Nevím, jestli je těžké to pochopit.
V tuto chvíli si zde připadám na správném místě! A těším se, až se mi začne vracet všechno to, co se snažím vysílat. Tohle byl určitě závdavek.

S kamarádem Andrejem, se kterým jsem chvíli sdílel stejné jho, a se kterým jsme se vždycky moc nasmáli, protože jsme byli na absolutně stejné vlně, i v humoru (to je takový ten člověk, který vám prostě „chutná“), jsme si vždycky říkali:
„My dva nikdy nebudeme bohatí!“

A dodám třeba jeho příhodu, kdy člověk chtěl za jízdu platit velkou bankovkou, a on, nemaje drobné na vrácení na 90,-Kč za jízdu, říká:
Tak to nechte, máte to ode mne jako dárek!“

A mně se stalo něco podobného…
Nejeli jste s námi? Tak tomu nedokážete uvěřit. To totiž není věc charity, je to věc nadhledu. A určitě nejsme sami!

A protože se blíží Vánoce a konec roku, pojďme si všichni spolu říci:

„To, co vysíláš, se ti v zesílené míře vrátí!“
Prosím, nahlas a zřetelně!
Myslíte si, že si to jen tak odbroukáte?
Kdepak! Musíte tak, aby vám to šlo opravdu od srdce! Pak je to hlasité a i já to slyším!

:-)

Prima!
Jsem za vás rád…! Budeme lepší.
Užívejte si advent. A vysílejte dobro! Ono se vám to vrátí! (Za jeden furt… :-D)