Musel jsem vyhledat a pustit dcerce tu starou scénku z Manéže, kde Bolek Polívka navádí Jiřího Zlatého, aby zahrál komickou scénku:

Pan doktor Zlatý má říct: „Tam je vedro!“ a rukou si má jako setřít pot z čela, přičemž mu „režisér“ kroutí hlavou ještě kvůli mimoverbálnosti a neustále ho opravuje, ovšem v tvůrčím duchu. „Pan doktor Zlatý“ se mu marně brání slovy: „Ale já nejsem herec!“. Možná si tuto scénku vybavíte a víte, že pana doktora tehdy hrál úžasný a nade vše roztomilý Arnošt Goldflam.

„Tam…je…vedro…ruka…dolů…!“

Proč to všechno? Je sobota, venkovní teploty skoro lámou rekordy a my s dcerkou jen uvažujeme, kam se před nimi utéct. Klimatizace! A ta je kde? No přece v Okině!

Nebudeme ale vysedávat v autě. Sjedeme do Kolína, do naší oblíbené vietnamské restaurace na oběd, takové té, kde se paní už z dálky na nás směje, protože nás zná. …a pak se uvidí.

Společně jsme si s dcerkou odsouhlasili, že skanzen v Kouřimi by se dal v té výhni zvládnout, protože je nedaleko, není rozsáhlý a ještě jsme tam nebyli.

Jsem obyčejný člověk, bez ambicí na zvýšené nároky, a tak chci hledat svět v blízkém okolí. Nepotřebuji jet na ryby do Norska, ani na loď do Chorvatska, i když to může být nádherné. Je ale málo pravděpodobné, že nás cestou z Kolína do Kouřimi srazí rozdováděný trajekt.

Skanzen vypadá, jakoby si tam dávní chalupníci vystavěli obydlí a hospodářská stavení již blahé paměti. Stavení jsou funkční, v každém je cítit dým z černých kuchyní a pecí, a když jsem se při výlezu z jednoho ze sklepů pod špýcharem praštil do zad o nízký průlez, bylo to úplně autentické a rustikální. Naštěstí mě dcerka pohladila po zádech: „Kde to bylo? Tady?“, a tak vše ihned přebolelo. Nějak jsem si vzpomněl, že jsme jí to samé dělali, když byla malinká a uhodila se.

Když jsme odcházeli pryč a mladá paní v pokladně se ptala, jak se nám u nich líbilo, nedalo se jinak, než říct, že ano. Měli jsme pocit, že obyvatelé jen na skok odběhli někam…třeba na mši, nebo na myši (...se to jen rýmuje) a my hbitě odcházíme, než se vrátí a načapají nás tu. Paní nás ještě zvala na různé akce, které tu pořádají, a tak asi přijedeme. Prý i v těch pecích po chalupách pečou chléb! Možná sice nebude inovativní toastový, ale rozhodně bude chutný a rukodělný…

Na těchto místech mě baví hned několik věcí. Jednak obdivuji tu vloženou energii a zručnost řemeslníků, kteří dům, který by jinak v oné původní obci prošel demolicí, rozeberou, přenesou, sestaví a opraví do funkční podoby na novém místě. Obdivuji lidi, kteří těmto dávným obydlím chalupníků, domkářů bezzemků a baráčníků vdechnou život v podobě různých tematických akcí a hlavně obdivuji tu účelnost chalup. Mám pocit, že je vše domyšleno. Přesah střechy nad zápražím umožní i při vydatném dešti přechod suchou nohou ze síně až do hospodářské části - do magacínu a do chlévů. Je na tom něco zvláštního? Je! Dnes nemáme v řadě s obytnými místnostmi chlévy, protože to by bylo smradu a much! Ale … vždyť my nemáme ani ty chlévy. Taky proč? V Lidlu mají vepřové za 90,-Kč kilo. Žijeme úplně jiný život a do skanzenů se chodíme dívat na jakousi raritu. A víte, že v té „raritě“ bych si v klidu představil žít? I na ty nízké zárubně bych si zvykl! Sice by to zpočátku stálo pár boulí na hlavě, ale člověk se pořád učí. A malá okna? Neprostoupí jimi tolik tepla či mrazu a osvětlení bych si vzal z dnešní doby.

V jedné hospodářské části je jakási lavice, která má masivní, dřevěnou, jakoby hlavu.
„Víš, co to je?“ ptám se dcerky.
„Ne.“
„Na tom se vyráběly šindele. Víš, co je to šindel?“
„Ne.“

Vysvětluji princip tohoto přípravku a použití výrobku na střeše. To už se chytá, už má představu, i když mezi šindelem a palubkou je pořád trošku rozdíl. Ale princip je podobný.

„A teď si vem, kolik takových prkének je potřeba na celou střechu, ve dvou až třech vrstvách a všechny jsou vyrobeny ručně!“ nesnažím se tu moji holčinu ohromit počtem tisíců, protože sám to nevím, počítat metry čtvereční nebudu a není to vůbec podstatné. Jde mi o úctu k lidské práci, ne, že dojede do stavebnin a objedná si čtyři palety betonové tašky Bramac a ještě si vybere barvu.

Když odcházíme, poté, co jsme se rozloučili s onou mladou paní v pokladně, pohlédneme na protější svah.

„Myslíš, že je to také součástí skanzenu?“ zavtipkujeme nad moderní „kostkou“. Veliké plochy skla, které sice zaručí nadbytek denního světla, ovšem v součinnosti s klimatizací, aby bylo uvnitř alespoň vlídno. Myslím, že tento kontrast - funkční obydlí versus současná architektura - nemůže lépe náš výlet završit.

Je fakt hic! Na parkovišti na nás čeká Okinka, která po startu ihned začne chladit, aby nám ve svém nitru připravila přívětivé prostředí. Děkujeme za to! Zase jsme zpět v naší moderní době, užíváme si jejích vymožeností a já mám o čem přemýšlet. Nemusel jsem vypřáhnout koně, nechat je napást a napít, a pak znovu zapřáhnout. Stačí mi stisknout tlačítko „start“, …dobře, tak ještě jedno, aby mi to na křižovatce nechcípalo.

A dcerka? Však jsme se dohodli, že se ještě stavíme v Kutné Hoře na zmrzlinu!... Vidíte - jakou zmrzlinu měli, když si led uchovávali již od zimy…z hladiny rybníka…ten byl asi spíše do hospodského sklepa na chlazení piva.

Co je pryč se už nevrátí, ale určitě máme povinnost na to myslet. Vždyť to přece není tak dávno!? 200-300 let? Mžik! Kolik miliard let je to od výbuchu supernovy?

Že nemáte čas? Že letíte na Belize? V pohodě! Tak až se vrátíte, tak…..