Žijeme v tomto světě a ladíme si ho podle našich představ. Je úžasné, že si ho můžeme představovat podle libosti a do libosti! Já si třeba představuji…. teď honem…

1) nevím,

2) nechci o tom mluvit.

Každý se ve své době nějak zařídil a podle toho žije. Někdo má obchodního, nebo jiného ducha a je více než zajištěn. Někdo vsadil na špatnou kartu, ledasco se mu nepodařilo, práce, podnikání, a tak to zkouší buď znovu, nebo je zahořklý na celý svět a utíká se k něčemu (někomu), co (kdo) mu slibuje nápravu. A zapomíná, že tu nápravu si musí zajistit sám. Také se mi všechno nepovedlo. A vím, že za mně nikdo nic nevyřeší. Udělá to jenom jediný člověk! Ten, co se na mně dívá každé ráno ze zrcadla.

O co mi vlastně jde?

Vezl jsem lidičky na letiště. Táta, dcera a její kamarádka. Taťka byl ten, který dokázal život správně uchopit do pazour a napřímit ho tím nejlepším směrem. Chci tím říct, že peníze nejsou pro tyto lidi problém. Chystali se opět letět do Řecka, tam se kamarádovi nalodit a jako obvykle plout po průzračných mořských hlubinách. Přeji jim to! Necítím závist! Mám to jako samoživitel jinak, ale opravdu se mně to nedotýká a netýká.

To, co ve mně zanechalo důvod k zamyšlení, byla komunikace mezi nimi. Taťka se významně ptal dcery:

„Kolikrát že už jsi to byla na dovolené?“

„No, pětkrát.“ a začala vyjmenovávat země, které navštívila. Zvláštní bylo, že už si ani nepamatovala všechna ta místa, lovila v paměti. To vůbec není špatně!

Na jedné z těch minulých dovolených byla zde přítomná dcera „sedmnáctka“, toho času ještě na střední škole, s dvojicí děvčat, která byla o rok starší a již měla nějaký svůj příjem. Dovolenou si tedy hradila sama a užívala si podle jeho možností. A vadilo mi, spíše mrzelo, když se v mém voze sedící otec, spolu s dcerou (povoláním dcerou, i když je ještě na škole) uchichtávali nad tím, že děvčata šetří, že se snaží „pořádně nasnídat a navečeřet“, protože mají jen polopenzi a na oběd jim nevyzbývá (a mladé zde přítomné dceři se zajídá jim „pořád“ tátovou kreditkou ten oběd platit), na pláž že chodí na veřejnou, protože soukromé s lehátky jsou zpoplatněny. Taťka ji popichoval, ať kamarádce z legrace řekne, ale dcera se to snažila zlehčit, že „to bylo fajn“, ale odstup „bohatého“ oproti „nebohatým“ byl více než znatelný.

Každý má to, co si vydělá a co si zaslouží. Je skvělé, že už nejsou k výdělku potřebné kádrové posudky, členství ve Straně a podobné kraviny. Mám ale pocit, že by to chtělo více vcítění. Ta děvčata, která šetřila na dovolenou, si totiž již vydělávala sama. Věděla, že si můžou dovolit jen něco, na co jim stačí jejich výdělek, na rozdíl od místního taťky, který přehazuje BMW vidlema a dcera studentka je řádně „nakrmena“ vatou. Marně se snažím najít důvod a původ myšlenek, kdy bych si měl dělat legraci z někoho, kdo už ví, že je těžké si zasloužit výplatu a užít si ji podle možností proti někomu, kdo chytl příležitost „za pačesy“ a teď se, včetně dcery, chechtá ostatním, kteří to mají jinak.

Nedá se to hodnotit. Každý jsme jiný. Každý máme svoje hodnoty a momentální možnosti. Jediné, co mně teď napadá je to, že mojí karmě určitě neprospěje, když se v době, kdy se mi zrovna daří, vysmívám někomu, kdo na svém růstu teprve usilovně pracuje.

Ale také je to možná moje zbytečná úvaha a nadbytečná starost. Pro některé lidi mohou být jiní pod jejich rozlišovací schopnost a tím pádem se v životě míjejí. A mně se nepodařilo je minout, byli u mně ve voze…

V jednu chvíli na Evropské jel v koloně vedle nás Ford Mustang a mí cestující si ho se zájmem prohlíželi, až si toho jeho řidič všiml.

„Když si ho prohlíží někdo z Oktávky, určitě to zaujme!“ řekl jsem.

„Ale vy máte na dveřích firmu, ne?“ odvětil taťka, protože on by za normálních okolností do Oktávky vůbec nevlezl! Jen v případě taxíku…

Jen počkejte, až mě navštíví Dr. Strážný s rostlým plnovousem a sdělí mi, že můj strýc, který zesnul v Argentině, mi odkázal veliké jmění!

To se pak na vás dlouze zadívám a řeknu:

„Tak! A teď si vás kúpim všetkých!“

Do té doby budete vítáni v mém autě a s radostí vás odvezu tam, kde je vaše žádost. Jo a zouvat se nemusíte! Ještě nemám vytřeno…