„Sněží!“
To není citát z deníku bývalého ředitele nemocnice Na Homolce, který byl tak „dbalý“, že si svědomitě zaznamenával vše, každou kulišárnu a takto označoval aplikaci bílého prášku na vlastní povzbuzení - „sněžím“. (Mimochodem krásná audiokniha s podtitulem Deník bílé mafie, načtená nádherným hlasem Zdeňka Mahdala.)

Ale zpět: Toto slovo je v mém článečku jen věcný záznam momentální situace.

Tak jsme tu na chvilku měli Zimu. S velkým Z, protože k pravé zimě patří sníh. A ten napadl… Promlouvám jako Pražák konvertovaný na Středočecha. Klidně si vy, kteří žijete ve vyšších polohách, uštěpačně broukejte:

„...a v Praze kalamita jak na Sibiři,
tři centimetry sněhu
a u Muzea čtyři!“, já nejsem vztahovačný.

Onehdy jsem vezl starší paní. Říkala, že s manželem žili na hřebenech Krušných hor. Zaujalo mě to - na Výsluní u Chomutova jsem byl na internátním kurzu pro strojvedoucí. Jmenoval jsem Vejprty, Kovářskou a byl jsem rád, že jsme s paní byli v tu ránu myšlenkami na stejném místě.

„Manžel se staral o odklízení sněhu, abychom se vůbec dostali k silnici, každý rok tak minimálně metr, metr a půl závěje.“ (I my jsme tehdy byli na Výsluní pár dní odříznuti od světa, než nás vysvobodila sněhová fréza, neboli přivezli pivo - pozn.autora.)

„Jak zemřel, sama jsem na to nestačila, tak jsem to prodala a bydlím teď blíže dceři.“ - i to je zima - taková, ze které asi není radost, je jen nutné zlo kvůli přežití. O to víc si vážím lidí, kteří žijí v podmínkách přílišným pohodlím neoplývajících!

Proč o tom vlastně píšu? Právě jsem shlédl kratičké video z čísi palubní kamery, zveřejněné na CNN z dálnice D5, jak do stojící kolony vozů na kluzké vozovce vlétly dva kamiony. Ten pohled je děsivý! Opravdu - pokud zůstanete na dálnici, utečte za svodidla! Neříkejte si, že do auta vám nesněží, že počkáte! Je lepší být živý v zimě, než mrtvý, suchý ve zmačkané plechové krabičce.

V pátek jsem v podvečer jel domů. Na Černém mostě najíždím na D11, dálnice bílá, vydatně chumelí. Zvažuji, jestli by nebylo lepší jet po staré poděbradské, na dálnici jsem už nocoval - děkuji, nechci! Waze ukazuje volnou cestu, ale změnit se to může každou minutou. Risknul jsem dálnici. Vybírám si pozici v něčem, co by zhruba mohl být pravý pruh (jiní prostě jedou vlevo ode mne), v bezpečné vzdálenosti za vpředu jedoucím autem tak, abych dokázal spolehlivě zastavit. Jedeme tak 60-70. Levým pruhem nás předjíždějí ti, kteří spěchají. Jeden můj zákazník mi říkal:

„Jezdím jako prase! Dá se jet klidně 140, ale nesmí nikdo zabrzdit! Pak je hotovo!“ a já přemýšlím, jestli ti lidé jsou takoví machři, nebo jen neznají základy fyziky a spoléhají na štěstí…že před nimi nikdo nezabrzdí…

A právě teď nás levým pruhem předjíždí dva kamiony… Chápou všichni, co to znamená „přizpůsobit rychlost a styl jízdy povětrnostním podmínkám a stavu vozovky“? Budou kamioňáci tvrdit, že bez nich bychom neměli čerstvé rohlíky? Nebo je tlačí čas a nutnost přestávky. Neznám tu práci, asi bych ji nikdy nedělal, ale mám ji v úctě! Když to ale položí na bok, času na odpočinek budou mít ajajaj! A byli to oba Češi! Žádný Polák, Bulhar, Turek…no ten už vůbec ne.

„Na Vysočině zavřeli D-jedničku,
kamiony hrály na honičku.
Tzv. Rallye Letní gumy.
V tym kopcu u Meziřiči
spěchali s melounama,
a teď jsou v…
však víte kde.“ (Jarek Nohavica)

A víte co? Zprávy o tom, jak je někde v sobě deset aut v levém pruhu a dálnice je neprůjezdná, si v klidu jen poslechnu v teple Okinky. Nemusím být u všeho… Špatné je, že se u toho ocitnou úplně nevinní lidé, kteří se snaží udělat v tu chvíli všechno co možná nejlépe (4.dohoda Toltéků).

V neděli jedeme s dcerkou po okolí směrem na Sadskou. Na poli před Hořátví je přesně v zatáčce navátý sníh z pole. Edukace! Dcerka si bude dělat řidičák. (Mimochodem, ten sníh unášen větrem a proudící přes silnici má také na pohled něco do sebe.)

„Tohle jsou ty sněhové jazyky, o kterých se vždycky mluví! Jak nejsi připravena a z mokré silnice do toho vjedeš, v zatáčce už to neubrzdíš! Musíš s tím počítat, dívat se dopředu, najíždět pomalu.“ Další návody v tuto chvíli nemají význam.

No a pak ze Zvěřínku na Sadskou: podobné pole, podobná zatáčka, stejně naváto. Proč to auto proti nám jede po poli? A další! V zatáčce je nám to jasné: vyjeté koleje opouštějí silnici směrem do pole. Blíží se další auto. Ve zpětném zrcátku sleduji - Á, šup tam! Třetí! …a auto se jen zakýve a k další jízdě si vybírá zmrzlou ornici.

Za chvíli, když jedeme zpět, už jeden neměl to štěstí. Tolik se snažil zabrzdit, že uvázl v příkopu v závěji a jel pro něho odtah. Ti ostatní škrapu přeskočili a odjeli po zamrzlém poli. Krokem projíždíme okolo, a i tak mám pocit, že mi auto trochu podjíždí.

Zima patří ke krásným obdobím roku, zejména když kraj zapadá sněhem. Vše je takové uklizené (není vidět ten chlív). Dokážeme myslet na to, že se máme chovat trochu jinak, trochu se zklidnit? Ušetříme tím spoustu práce a času hodně lidem. Třeba i lékařům, kteří nás musí obmotat sádrou… Jako toho dědečka, kterého vezu z Thomayerky. 89 let, tělo už tak neslouží, ale úžasně svěží mysl!

„Že vy jste nesl koledu a upad’ jste s ní na ledu?“ zavtipkuji.

„Ano, máte pravdu. Ale u nás byly chodníky dobré, jen tady, v nemocnici jsem uklouzl a natloukl si.“ ten dědeček šel na oční, šlehl s sebou v areálu nemocnice, tak to vzal jednou vodou načisto a zmákl to i s „chírou“... Zdá se vám, že to zlehčuji, ale byla s ním taková pohoda, že mám nutkání si to dovolit. Do auta mu pomohla sestřička, k domu samozřejmě já!

Zima je nádherná! Pohled na zasněženou bílou krajinu pod modrou oblohou je úchvatný!

Vzpomínám, jak jsem kdysi vozil elektro zboží po krajině České. Bílé silnice, ticho, klid, srnky v poli hledají něco k snědku, jen já a můj zelený MB 814…

„To mokre bile svinstvo
padá mi za limec.
Už čtvrty měsic v kuse
furt prosinec!“