Jen zřídka se s dcerkou dostaneme do severních Čech, za mojí mamkou, babí. Celé léto tu přebývá v chalupě, aby si užila chladnějšího venkovského klidu, než ho vymění za zimní pohodlí pražského bytu, který je přes horké léto málem neobyvatelný.

Když už tu jsme, mám rád projížďky po okolí. Jen tak. Okince je to jedno, ta si tiše ševelí a jede tam, kam směřují mé myšlenky. A vzpomínky. Mám rád, a nikdy jsem to v takové míře dříve nedělal, projíždět se širším okolím chalupy mojí mamky. Proč by mělo všechno mít svůj přesný účel? Jedeme s ní a mojí dcerkou krajinou, kde jsem již dávno nebyl, nebo mám šanci tudy jet vůbec poprvé.

Srbská Kamenice. Kolem ní jsou tak kouzelné vísky, že je člověku až hezky u srdce! Malebné chaloupky, které udržují chalupáři, kde ale kdysi žili starousedlíci, kteří tu měli svou strohou obživu. Textilky, sklárny, vypěstovat se tu toho moc nedalo, nebyl tu lehký život, ale - všude žijí lidé! A všude jsou také místa, která si s sebou nesou minulost. Co třeba nedaleká bývalá nacistická továrna Rabštejn? A přilehlý koncentrační tábor?

Napadlo mě: tady někde spadlo to letadlo, ne?

Tato téměř bulvární formulace je použita jen z důvodu zjednodušení informace o dané události, moje myšlenky a srdce se ubírají úplně jiným směrem. A mamka ví a zná… a navádí nás. Vyjíždíme ze Srbské Kamenice směrem na Růžovou, zastavujeme na parkovišťátku u silnice a nacházíme tabulku se vzpomínkou na leteckou havárii, která se tu stala koncem ledna roku 1972. Nechce se mi popisovat celou událost. Všude je to k dohledání. Jenom tolik, že z letu jugoslávských aerolinek JAT, na kterém vybuchla bomba ustašovských teroristů, a jehož trosky se zřítily právě v této oblasti, jediná, kdo přežila katastrofu, byla stevardka Vesna Vulović, kterou léčil (spíše dával dohromady) pan primář Randa z nemocnice v České Kamenici. To je také ten, co sešíval mého tátu, když si na cirkulárce málem uřízl prst. (Hypotetická otázka: Co je lepší? Spadnout z 10.000, nebo si uříznout prst? Pro pana doktora Randu to bylo rovnocenné. Pomoci každému!)

Žijeme na Zemi, na které se vrství dávné příběhy. Kterékoliv místo má svoji alternativní paměť. Když jsem se ve svém taxíku pozastavoval nad tím, proč jsou na pražském okruhu u Ořecha stále, bez zjevných příčin, kolony, můj zákazník pravil, že tam možná bylo keltské pohřebiště a duchové na to mají vliv. Byla to legrace, ale kdo ví? Za každičkým místem se ukrývají nějaké dějiny. Někdy krvavé, někdy klidné, ale všude vesměs zatížené tvrdou prací. No a my to pak máme na koho hodit. Když tuhle píchnu kolo, támhle mi hodlá zkřížit cestu kanec a tadyhle dostanu pokutu, může za to určitě genius loci toho místa a hlavně duch Cát, který působí z minulosti! Ne, teď už je těch legrácek moc, uznávám a omlouvám se! Já ale věřím v posloupnost života a z důvodu nedostatku informací nejsem ochoten akceptovat to, že žiji ve 3D matrixu, a že svět kolem mně je jen v mojich představách. Co nadělám?

Rád se procházím po místech, ze kterých sálá dávnověk, staré umné stavby, které již dávno opustily i minulé generace. Tak, jako já teď jedu onou krajinou, kde jsem zanechal před lety svoji myšlenkovou stopu. A na místě leteckého neštěstí chvíli soucítím s nevinnými obětmi. Padají z veliké výšky a síla jejich života je opouští. S ubývajícími kilometry se zapisují do minulosti. Ne, neslyším jejich hlasy ze záhrobí, na to je moje mysl příliš uzavřená, ale třeba tu někde jsou. Největší sílu života měla Vesna. Náhoda neexistuje.

Jsem zvědav, jestli i moje myšlenky někdy v budoucích staletích jednou vychýlí ručičku přístroje psychotroniků a lovců duchů. Ručičku? Že mám málo fantazie? Naopak! Po konci světa se bude všechno opakovat! Zase se začne od ručiček. Lidských i přístrojových…

To byla zase blbost, co? :-D
Vydrželi jste to až do konce?
Prima! Děkuji!
Mám vás rád!