Dnešnímu zamyšlení jsem dal název „separátor“. Zní to totiž odborně. Protože kdybych jej pojmenoval „třídič“, nikoho by nenapadlo to přečíst.

Žijeme ve složité době. Náš svět, naše malá modrá kulička, se plní. Lidmi to není, tedy aspoň v naší oblasti - u nás je tomu spíše naopak. Kdo mi bude vydělávat na důchod? Ačkoliv - já vlastně nikdy do důchodu nepůjdu! Vynesou mě ve futrálu rovnou z taxíku. Nebude to nařízením žádné vlády, bude to jen díky mé vůli! Těžko se mi totiž bude opouštět mé zákazníky.

Ta modrá kulička se plní odpadky. Nikdo po nás snad nechce nic víc, než se zamyslet nad jejich produkcí.

Máme kolem sebe spoustu různě barevných nádob, do kterých máme odpadový materiál alespoň odložit. Je jich jen o něco málo víc, než boxů na vyzvednutí zásilek. Ale jen o málo! V Nuslích jsem teď viděl málem městečko zásilkových automatů. I na řezané kytice už fungují automaty! To je ale jiný případ. Dalo by se obrazně říct, že jedny nádoby něco chrlí a ty druhé pojímají to, co po těch vychrlených zbude - obaly. A mnohdy to bývá tak, že pojímají nejen obaly vychrleného, ale i samotnou zabalenou podstatu - výrobky. K tomu slouží například červené kontejnery na nepotřebné elektro. Jen jednou jedinkrát, při rozluce manželství, nám s dcerkou byl předán krásný nerezový topinkovač, ať (si ho strčíme do…) ho odvezeme do odpadu (Byl ode mne, tak je jasné, že překážel.). Než mi to došlo, asi za hodinu - člověk má v těch chvílích jiné věci v hlavě - že šlo o bezchybný výrobek a že je ho škoda, že se pro něj vrátíme, už bylo pozdě. Topinkovač byl prošlápnutý a přívodní šňůra byla uříznuta. Neuvědomil jsem si, že sběrači mědi jsou velmi hbití! I v Poděbradech…

Již dlouhou dobu mi třídění odpadu přijde jako součást bytí. Příbytek můj a mojí dcerky je prostorově omezen o místo pro tašky na plast, papír, sklo, kov a podobně. Je to pro nás samozřejmost. Vím, že jen třídíme. Nerecyklujeme! Na to naše vědomosti, možnosti a kapacity nestačí. Děláme jen to, co si myslíme, že je správné a na co stačíme. Třeba to svět někam posune… Bude spousta těch, kteří se nám budou smát. Nechci se zabývat jejich ignorantstvím. Jednám, jako vždy, jen sám za sebe.

Když se při čekání na jízdu přesunu na parkoviště retail parku, zejména když je v blízkosti provoz KFC, McDonald’s ap., parkovací místa bývají obložena papírovými pytli s logy těchto restaurací. Je to póza? Znamená to, že mladí (rozhodně tam neparkují senioři ve Feliciích) se nezabývají odložením odpadků do příslušných míst? Aspoň do košů? Že jen otevřou dveře a odpad položí na zem vedle auta?

Tímto článkem nehodlám tepat nešvary a promlouvat komukoliv do duše! Nejsem „aktivista“, o Grétě si myslím, že je 🐔. O sebe se postarám sám a stejné očekávám i od druhých. Nehodlám se přilepit vteřinovým lepidlem k sedačce svého taxíku jen proto, že jiní odhodí bílou láhev do kontejneru s barevným sklem! Já jsem jen v údivu nad určitými duševními pochody. Nejmarkantnější mi připadá situace v mém současném bydlišti: domácí mají na svém pozemku, tudíž pod uzamčením, dvě popelnice: větší na směsný odpad, menší na plasty. Jdu vynést směsný odpad, otevřu příslušnou (tu větší) popelnici a hledí na mně PETky. Bydlíme tam tři suity. Předpokládám, že domácí, kteří si popelnice zřídili a platí, to (snad) nedělají. My s dcerkou rozhodně ne! My naopak plasty nosíme ven do žlutého kontejneru. Takže…? Ty popelnice mezi sebou mají mezeru 5-15 cm, podle toho, jak se ve vyhrazeném místě postaví. Jde o ukázkový příklad ignorance?

Každý člověk je osobnost. Se svým životem nakládá tak, jak si právě myslí, že je to správné, či pohodlné. Věcí, které musí řešit, je bezpočet. Pokud dojde na problematiku „odpadového hospodářství“, dostává se na tenkou linii posudku: vyhovím, nebo zůstanu v opozici? (Neboli - omlouvám se - „Seru na to!?“)

A to se už vůbec nechci zabývat tím, že uprostřed hezkého lesa při procházce narazím na hromadu odpadků. Když už jsme u toho - Přijedu třeba do Prahy a než si mě vybere zákazník pro svůj přesun, zaparkuji na Lehovci u horní brány firmy Louda auto. Je tam křoví, které mi poskytne stín před vycházejícím sluncem a parkuje tam vesměs několik aut. Tuhle tam někdo odložil kartony a polystyreny od nábytku z nedalekého XXXLutz. A představte si, že ten člověk je tam odhodil včetně faktury se jménem a adresou!! V mém případě ovšem nenarazil na bonzáka. Říkal jsem si, že ho osud jistě dostihne jinde. Asi za dva týdny bylo vše pryč… Nevím, kdo to uklidil. Jestli to tomu člověku třeba nedošlo. No - jemu asi ne…

Úplně stejně jsou v přírodních zákoutích odhozeny pneumatiky a další zbytky po automobilech. „Obdivuji“ to úsilí jet doprostřed lesa, abych tam odhodil plastové díly od auta, když sběrný dvůr je jistě blíž.

Někdy mám pocit, že tento přístup k mnohému mají někteří lidé prostě jen z trucu. Někomu chci jen uškodit! Tenhle se mi nelíbí, tak prostě - tumáš! Vyhodím odpadky do lesa, protože třeba, já nevím, Fyjala! Vím, je to stupidní, ale stejně stupidní mi připadá uvažování mnohých jiných.

Jsme na Zemi v nájmu. Nevlastníme ji! Majitelka vždy požaduje, abychom se k jejímu majetku chovali s úctou. Zatím nás nechává na pokoji, i když ji neskutečně štveme. Prozatím!

Až Zemi přestaneme bavit, setřese nás! Na to se spolehněte!