Je to dnes blábol, uznávám, ale alespoň vidíte, kudy běhají myšlenky prostého „dročkaře“:

Řeč. To je to, co nás dělá člověkem. Je to prostředek dorozumění. Anebo nedorozumění. Po celé Zemi existuje nekonečně mnoho různých řečí, kterými se lidé dorozumívají. Na rozdíl od zvířat, která se jistě dokáží domluvit telepaticky, člověk si zakládá na zvukovém projevu. Protože tu telepatii dávno zapomněl - zchroml. A jestli vám někdo říká, že to umí, kecá! A to mi můžete věřit. Říká vám to někdo, kdo si povídá se svým autem…! :-D

Ale že někdy ten akustický projev opravdu stojí za to! Žeano?

Ale vraťme se raději k diskusi. (Ne na Novinkách! To je zvláštní kategorie komunikace.) Pokud neovládáme řeč toho druhého, případně ani řeč vlastní, nedorozumíme se. Teď mi nejde až tolik o to, že „kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem“. Je to jistě pozitivum, ale nemusí současně dojít k pochopení. Jde o to, že moje myšlenky mají být zhmotněny vůči osobě, na kterou jimi mířím. Chci cokoliv oznámit? Prostředkem je mi, bohužel, řeč. A je už jen na mně, jaká slova zvolím, abych vyjádřil svůj pocit a zároveň se nikoho špatně volenými slovy nedotkl. Řeč dokáže uklidnit i vyvolat válku, pohladit i vytočit doběla, ale pořád je to prostředek sdělení.

Existuje tu i fenomén „řeč těla“. Podle toho, jak se k protějšku postavím, se dají odhadnout i mé myšlenky. To je na další rozbor, kterého vás rozhodně ušetřím! Jediné, co mě při tom úsměvně napadá, je poznámka, kterou jsem nedávno slyšel na jednom komerčním rádiu. Moderátor zkoumal, co všechno v českých písničkových textech v minulosti „prošlo“. Četl a pouštěl ukázky, mimo jiné, část textu písně od Dalibora Jandy: „Nohy ti psaly velké Vé.“ Tolik jsem se nasmál, až mi dcerka málem v autě musela držet volant, protože jsem přes slzy smíchu skoro neviděl na cestu. Tuhle písničku jsem fakt neznal! Inu - také je to řeč těla.

Že nadarmo plácám?

Samozřejmě! Řeč, i v písemné formě, má tu vlastnost, že mnoha slovy nemusíte vyřknout vůbec nic (jako já teď) a zároveň někdo významný (po mně by nikdo ani neštěkl) pouhými třemi slovy sdělí veškerou lidskou moudrost, že si ji lidé, třeba i po staletí, předávají ve formě citátu a tváří se při tom velmi vážně, uznale a odpovědně.

Celou tu dobu, co sestavuji tato slova, mám totiž na mysli jedinou věc. Tu si sice zatím nechávám pro sebe a jen opakuji: Mluvme spolu, ale tak, abychom si porozuměli! Nečekejme znakovou řeč, vnímejme toho druhého a zkoušejme ho pochopit. A proč to píšu? Protože si mnohdy nerozumíme. Protože každý žije ve svém vesmíru, ve své pravdě a je velmi neochoten přijmout i jiný svět. Ono mluvit - plácat - není nic složitého. Řeči se vedou a voda plyne. (To je také možná jeden z oněch citátů, který rádi používáme.)

Pořád mi běhají myšlenky…. ale jo, prásknu vám to! Jsem tu konečně mezi svými, tak se to nerozkecá. Chtěl jsem někomu něco sdělit. Dopisem. Srdeční záležitost. Dal jsem si na tom záležet tak, aby každé slovo bylo tam, kam patří (jako u mých článků). Tisíckrát jsem se k němu vracel, tisíckrát jsem ho prožíval a nakonec jsem ve finále jedinkrát hrubě nepochodil. Protože i když se snažíte, stále není jistota, že uspějete, že získáte pochopení druhé strany. Ani vlastně nevím proč se tak stalo, ale pokud ten druhý (-há) nesdělí důvody svého počínání, neuzavřená komunikace dokáže moc bolet. Není to o zklamání, je to jen o vyjasnění si pozic. Teď vás tím ale nechci odradit od komunikace! Jako, že je to stejně zbytečné. Naopak!

Mluvme spolu, sdělme si svoje city a pocity, názory a porozumění, emoce a smíření, lásku a odmítání, uznání a nesouhlas, nadšení a rezignaci,... buďme prostě těmi, kterým jediným byla na tomto světě dána unikátní a jedinečná….

ŘEČ.

A využijme ji! Nikdo jiný ji fakt nemá! A ten druhý z nás určitě čeká na to, co mu řekneme.

Nejkrásnější jsou vždy vyznání lásky, náklonnosti, obdivu a úcty.

Ach jo…