Ranč u tří buvolů. Byla to taková malinkatá chaloupečka... Děda s babí přebývali vždy celé léto na chalupě. Odstěhovali se tam zkraje léta a vraceli se do města na podzim. Děda tam mimo jiné vyrobil z prkýnek a sololitu naprosto precizní a fortelný domeček, tak asi metr krát metr a půl a usadil ho do stínu švestky, hned za šeřík.

Prázdniny jsme na chalupě trávívali společně s bratranci, dvojčaty. Kluci byli, dnes by se řeklo, kreativní. Vždycky vymysleli program na léto. Hoši od bobří řeky, indiáni, kovbojové, super! Vždy jsme něčím/někým byli. Trávili jsme společný čas prázdnin hrou, která, myslím, měla smysl.

Snad i proto na štít domečku děda jednou vepsal název, který je v nadpisu tohoto článku, asi aby to bylo jaksi tematické k našim hrám a doplnil ho třemi stylizovanými hlavičkami, které vypadaly jako obrácené osmičky s rohama, se dvěma tečkami čumáku.

„Ranč u tří bůvolů“.
Tři jsme byli a vztahovačnost nám byla cizí...
Nebyli jsme ale prvními uživateli „nemovitůstky“. Ten domeček byl naše dědictví. Po kom? Po slepicích!
Pamatujete na můj článek o vzpomínce na Dejvice, kde nám běhaly po dvorku, kus od centra, slepice? Holky si dopřávaly i luxus letního bytu. Která to má?! Prostě pražský kur! Hogo fogo.

Jako takhle - kohouta jsme neměli, ten by nad ránem kokrhal a chodily by na nás „Blokové četě“ stížnosti, že dotyčný předčasně budí dělný lid, který má zrovna onen následující den útočit na normy, překonat je, dříve splnit úkoly pětiletky a úspěšně tak budovat social... -...pamatuje někdo ty zas...ý kecy!?

Na zahrádku naší Š 100 byla vytvořena bedna se dvěma bidýlky. Jedna stěna byla opatřena dvířky s pletivem, aby měla děvčata výhled. Parta čítala myslím tak deset kusů, pernatců, osob. Pak už nezbývalo, než běhat po dvorku v Praze, slepice pochytat, umístit na střechu auta do bedny a vyjet.

Musel to být úžasný pohled, jak jede Škodovka krajinou a kvoká. I když tenkrát se na střechách aut převáželo cokoliv. Dnes už je to anonymní. Proč se třeba říká té schráně na střeše auta „rakev“? Ha?

Na chalupu se dojelo až po tmě, takže cestovatelky, jistě i umlácené cestou, už spaly. Prostě šly spát se slepicemi (se sebou). Stačilo je vzít do ruky, přenést a posadit na hřady v domečku.

A druhý den se probudily do nového dne, jiného světa a mohly začít úřadovat na daleko větší ploše zahrady.

Na konci léta bylo naháněni slepic před návratem pracnější, nechtělo se jim zpátky do města. Komu by se také chtělo... Navíc někam, kde šlo i o život! To když třeba cizí pejsek podběhl pod ploty a jedno naše děvče chtěl ulovit! Natrženou kůži ošetřila náplast, Filoména útok přežila a flastřík jí byl sejmut až při škubání na pekáč.

Jsou divní ti Pražáci, co?
Zkrátka na chalupě jsme si užili prázdniny všichni. Ať už bůvoli, nebo slepice.
Ach jo, nikdy se to nevrátí... Protože už dávno...’som dospelý’

(Vašo Patejdl - Na rozhraní / deska Chlapčenský úsmev, 1986. Pamatujete?)