V minulém článku jsem se zmínil o dětech v taxíku. Jenže tomu také něco předchází, že…? Teď ale, probůh, nemám na mysli ty úplně prvotní „výrobní“ procesy! Chci tím říct, že mizina nabídek mi sice byla poskytnuta, leč neúspěšně, patrně jsem chtěl tehdy zůstat věrným. Jakkoliv se to mohlo zdát svůdné! Jednodušší bylo, když si dotyčná odpověděla přiopilým hlasem sama:

„Nechceš jít nahoru? Jo ty vlastně nemůžeš, ty seš taxikář!“. Tak, a byl jsem zaškatulkovaný. ;-) Příhody tohoto typu jsem slýchal jen od kolegů. Vždyť jsem už dříve psal, že jsem asi divnej taxikář.

Myšlenky mé jsou až v procesu skrytého růstu. Neboli v pupíku. Kdykoli nastoupí budoucí maminka, dere se mi na jazyk poznámka:

„Á, vy jste 2v1!“ a maminky v očekávání mi to s hrdostí, rády, potvrdí. (Musím být samozřejmě opatrný! Ptám se, až jsem si jistý, že jde o prenatálka a ne o pneumatiku.) Občas se stane, že mi těhulka řekne:

„Ne, jsou to 3v1!“ a já jsem rád, že bude více človíčků, kteří budou vydělávat na můj důchod.

Minule jsem vezl jednu „budoucí“. Jela z masáží, měla i speciální polštářek pod zadeček a ve tváři výraz, že už toho má až až. Na mou „atmosféruuvolňující“ poznámku pravila, že už přenáší, že se holčička ještě šlechtí. Vzpomněl jsem si na dávnou situaci, kdy mými zákazníky byli mladí lidé, pán a paní s pupíkem. A pán říká:

„Můžete to vzít trochu přes retardéry? Já bych už potřeboval, aby porodila!“ Nabídl jsem tuto „službu“ i mé současné cestující, pochopitelně v legraci. Ve stejném duchu souhlasila, že by to bylo možná dobré, ale že to raději nechá na přírodě. Tašku s věcmi do porodnice má už prý ale připravenou u dveří! Popřál jsem jí hodně zdraví, i všem zúčastněným!

Jsou to všechno tak krásné chvíle! Dávno jsem vezl maminku s tatínkem z Bulovky. Z maminky to štěstí vysloveně stříkalo! Říkal jsem jim tenkrát, že je mi ctí, že můj taxík je pro jejich potomka první auto, kterým v životě jede. Když si představím, že se dnes už klučina domluví, začíná chápat svoje místo ve světě a o tom, kdo ho vezl z porodnice nemá ponětí, je…..mi to jedno. Nejsem důležitý! Zůstává to jen v mých vzpomínkách. Všechno ubíhá nezadržitelně vpřed. Na ohlížení se máme chvíli už jen my, kteří na to máme snad více času. Ale maminky, které pod srdcem nosí drobečka, vozím moc rád! Připadají mi silné, ale zároveň křehké. Chrání život, který se probouzí v jejich lůně, ale zatím neví, když je to jejich první potomek, co je vlastně čeká… A já, jako chlap, který to nikdy nepozná, je můžu jen obdivovat. Případně jet, nebo nejet, přes retardéry - podle přání zákazníka.

S každou touto jízdou myslím na ten můj uzlíček. Bože, vždyť už jí bude dvacet!

Abyste ale nepřišli úplně zkrátka, chcete aspoň jednu tu pikantnost?

Měl jsem čest vézt z natáčení v TV jednu známou, v pravdě světoznámou osobu, nádhernou ženu, domů. Cestou mě chválí za předchozí jízdu (asi si mě s někým plete, ještě jsem ji nevezl) a ptá se na jméno. Tím mne pak oslovuje (kdepak, ony vědí, jak na nás!). Před domem povídá:

„Honzo, můžete mi rozepnout šaty?“ a já si říkám, že je to určitě nějaká skrytá kamera, nebo truc manželovi, který ji vyhlíží, a ona zatím přichází od taxi „málem nahá“! Vzhledem k tomu, že je právě manžela prosta, nemá ji asi kdo vymanit z krásných zelených přiléhavých šatů. No, přiléhavých…spíše nádherně vyplněných. Chytám opatrně na zátylku zdrhovadlo, abych neskřípl její havraní vlasy a jezdcem opatrně sjíždím dolů.
„Kam až?“ ruka se mi chvěje.
„Ještě!“ říká, zatímco kontroluje pohmatem na zádech mez, kdy už je schopna se sama vysvléct. Dojeli jsme až na konec (zipu), kousek nad pasem... Poděkuje a odchází k domovním dveřím, já jen cudně odkláním zrak od její obnažené hebké kůže, usedám do Okinky a odjíždím.

Ona už to teď dávno neví, ale já z toho budu žít po zbytek života! To, jak mě bylo požádáno, abych… Jak se tomu říká? Porno pro chudé? :-P
Práce s lidmi je úžasná….a náročná!

Jak to říkala mamka Forresta Gumpa?
„Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“
A věřte, zatím mi to šmakuje! ;-)