Dobré ráno Okinko! Máš na oknech krásné hvězdičky z ledu! Ladí s tvojí bílou barvou… Tak pojď, pojedeme zase do světa vydělat pár kaček…

Startuji. Motor se rychle ustaluje na vlídném, tichém chodu (šepot květin). Spouštím taxi aplikaci, vyhřívání zadního okna a zrcátek, proud vzduchu směřuje na přední okno. -6,5°C - zima snad už konečně začíná?

Jejda! Překvapuje mě zvuk příchozí poptávky jízdy. To se tu u nás, zatím, bohužel, tak často nestává. Ale oni si lidi zvyknou… Je to z druhého konce města do Litvínova (!). Nabízím cenu - něco prostě na displeji rychle mačkám, mám v tu chvíli jiné starosti - odmrazit auto. A….vybírá si mně pro jízdu! Jestli to není jen nějaký vtip…vypadá to, že ne! Honem škrábu okno, abych viděl na silnici, zbytek rozmrzne cestou. Včera večer jsem totiž zapomněl přes něj dát deku. A honem pro zákazníka!

Na místě čeká mladý pán a paní. Připadá mi taková…snědší.

„To jsme my!“ hlásí se pán.

„Tak vítejte!“ mám svůj stálý „vítací proces“.

„Takže jedeme na výlet do Litvínova!?“ ověřuji si osádku a v aplikaci si je přejetím prstem po displeji „posazuji“ do vozu. V ten okamžik až se mi zobrazí, že platba za jízdu má být v hotovosti.

Pere se to ve mně. Mám jim říct, že chci platbu předem? Není to můj styl. Nechci urazit klienta, ale je to hodně peněz a nemíním ho honit po městě, a pak odjíždět s prázdnou.

Zkuste pochopit svět taxikáře: Daleká jízda, zvláštní lidé, nový zákazník, platba hotově - okradení se nabízí na první dobrou. (Při platbě v aplikaci je částka za jízdu předem rezervována, není tedy možné přelstít neplatnou, nebo prázdnou kartu.) Navíc jedeme Litvínov…tam je i Janov, že? Vyhlášená oblast! Mým řešením ale není baseballka pod sedadlem.

Pán se cestou svěřil, že zkoušel i Uber, ale ten byl dražší, a navíc se mu žádné auto ani nenabídlo. A že jim následně jejich známá nabídla odvoz (sice levnější, ovšem bez daně z příjmu a odvodu poskytovateli služby), ale že už nechtěl rušit mou nabídku. (Raději fouknu neznámému dročkaři, než naší známé!?? - to všechno se mi honí hlavou.)

To jsou všechno nádherné příklady vstřícnosti, ale je to tak opravdu? Není to jen hra? Jedenáct let už dročku jezdím a pár habaďůr už jsem zažil! Lidská vynalézavost je bezbřehá.

Země je už probuzená do mrazivého rána a modrá obloha se mi snaží urovnat neklidnou duši pohledem do jejího blankytu. A systém, jako by věděl, že nemám mít čas na přemýšlení, ale na točení volantem, mě vede mimo dálnici, za Lovosicemi na Velemín a někde pod Milešovkou brázdíme lesy směrem na Kostomlaty. (Vždyť tady někde jsme byli za léčitelem, když se nám nedařilo miminko a nikdo nevěděl…. Víš to? Dvacetiletá Aško? Musím ti to všechno znovu vyprávět!)

Vážíme si toho, jak je naše Země krásná?

U Bíliny projíždíme patrně přes rekultivovanou oblast po povrchových dolech - vozovka se vlní jako na lochnesce - podloží patrně pracuje. Zvláštní, pravidelné oplocenky mnohé naznačují a značky, které lemují silnici a třikrát oznamují klesání 12%, poukazují také spíše na haldu, než na běžnou komunikaci. Zákazové značky do odboček se postupně mění na informaci, že zde probíhá těžba a za chviličku už míjíme obrovské rypadlo…jak mu to říkali? Důlní zakladač? Vzpomínám, že je to určitě tak čtvrt století, co jsem tudy jel naposledy. Tedy - někde v tomto prostoru jsem se pohyboval. Zde se krajina mění daleko více, než všude jinde. Kde včera byla jáma, dnes je tu silnice, byť houpavá.

Před cílovou adresou zákazníky budím, protože spokojeně relaxují (spí).

„Zastavte támhle u té večerky, u Vietnamce, my si tam něco nakoupíme!“ praví probuzená zákaznice a zase je to indicie k ošulení taxikáře a k útěku! Zastavit někde, odkud se dá dobře zdrhnout. Budu je pronásledovat po ulicích?

Nebyla to ale indicie k podvodu! Pán mi zaplatil za jízdu a i spropitné nechal!

Chtělo se mi malinko zastydět, že jsem je podezíral z nekalých myšlenek. Otázka do pléna: čím to je, že jsme vůči určitým osobám a etnikům ve střehu a podezření? A hned se nabízí odpověď: zkušenost. Bohužel. Již dříve jsem psal o těchto lidech, kteří se mnou sehráli levou. Těžko, věru těžko se rozlišuje mezi těmi, kterým je možné věřit a kterým nikoliv. Co s tím? Máme být vždy podezíraví? Ano. Máme dát někomu šanci? Rovněž ano. Hranice mezi tím je tak tenoučká! Přemýšlím nad nesmrtelností chrousta? Ano. Uvěří některá, že si ji chce americký lékař z válečné zóny pojmout za ženu a ona „mu“ pošle svoje životní úspory? Bohužel….ano.

Najíždím na známou trasu, ano teď už ji poznávám, jezdil jsem tudy před těmi pětadvaceti lety náklaďákem s elektro zbožím. Beru trochu plynu CNG v Záluží (Božínku, vy tady ale máte smrad! Na tom se za ta léta vůbec nic nezměnilo. Ale…kdybych tu byl doma, také by mi to nevadilo, zvykl bych si. I na ty značky „Při signálu zastavte a vypněte motor!“. Všude žijí lidé. Tak se tu mějte fajn!), prohodím pár slov s pumpařkou a ubírám se ku Praze. Jo, ještě samozřejmě - Dycky Most! a pak už….D 8…

Cestou stále přemýšlím nad těmi lidmi - mými cestujícími. Od pohledu nevypadali, že by dali pár tisícovek za taxík, ale zdání může klamat. Potřebovali jen být někde na čas.

Jsem zvyklý na „své“ pasažéry. Pohodové, příjemné, takové, kterým je radost posloužit. Mimořádnost mě dokáže rozhodit. Dokonce tak, že mám potřebu o tom napsat. Samozřejmě, že kdybych hned na začátku požadoval platbu, jen bych pak polykal nudné kilometry a vy byste se nic nedozvěděli. (Přišli byste o něco? Asi ne.) Jenže bych si připadal jako sekuriťák, který u vchodu do Tesca požaduje od zákazníků zálohu na to, kdyby jim náhodou chtěla uvíznout v kapse čokoláda, krabička sardinek nebo láhev vodky. Takhle jsem měl zvýšené množství adrenalinu, jak to vše dopadne.

A tím, že to dopadlo dobře, se omlouvám svým cestovatelům, že jsem o nich niterně zapochyboval.

Z tohoto článku si vezměte co chcete. Třeba že je to jen blábol, ztráta času při čtení, nebo třeba to, že je snadné někoho odsoudit předem, protože jsme plni předsudků, ale mísených se zkušeností… Je to boj. Neskutečný boj! Konečně - žijeme, musíme tedy bojovat! Málokdo dostane všechno zadarmo.

A také je to další vhled do života a myšlenek dročkaře. Divného dročkaře…