Jsou tu konečně prázdniny! Hurá! Čas lenošení či výletů, koupání či poznávání neznámého, brigád či příprav na budoucí život. Každému dle jeho přání, potřeb a možností spřízněné a ochotné peněženky. Pro někoho jsou prázdniny s radostí vítané, někomu jen běžné - tedy nutně přetrpěný čas před další dychtivou dávkou vědění (doufám, že nadsázka), pro jiné jsou toužebně očekávané - zejména pro učitele. A pro někoho jsou poslední…

Život je rozjetý vlak, na kterém nefunguje záchranná brzda ani reverz.
(“Jede vlak no a my jedem v něm, vlak s ucpaným komínem.
Lidi řvou, zmatkujou,
kdoví, snad to přežijem!“ - Kabát)

Než si uvědomíme, že se blíží k jakési zastávce, uhání mezitím k další a my sotva stačíme z okénka zamávat těm, kteří tam právě doběhli s vyplazeným jazykem na perón a chtěli by…. co by vlastně chtěli? Asi by jen nechtěli, aby jim „ujel vlak“. Pozdě… A další stanice! Zastaví aspoň tentokrát? Ne, to jsou jen Středoplky, tam vlak zastaví jen na požádání…a nikdo nepožádal. (J.Cimrman, Švestka)

Dcerka je právě v té fázi, kdy uvažuje, po úspěšně složené maturitě, kterým směrem se vydá. Tedy teď zatím ještě ne. Zatím má o program postaráno. Dnes jsem ji například odvezl ke Kutné Hoře, bude tam dělat hlavní vedoucí na táboře děckám u koní. Již to tam zná. Jezdívala tam jako malá, kdy se náš svět zdál být ještě v pořádku…to je jedno, ale tohle je výzva! Je skvělá, taková „do nepohody“ a poradí si. Jsem rád, že se úkolu zhostila a děckám připraví, ve spojení s ostatními, část prázdnin, na které, třeba, budou vzpomínat, i když pro tu droboť rozhodně poslední nejsou.

Poslední prázdniny…
Všechno má svoji posloupnost, všechno je tak, jak to má být, vše se děje za nějakým účelem.

Vzpomínáte si na svoje poslední prázdniny? Jestli ne, nic si z toho nedělejte, já také ne. I když je to jistý milník, mám tam už trochu mlhu. Důležité je, že z té mlhy se vynořila spousta nových věcí! Nových zážitků, nových osudů a hlavně doposud neznámých povinností, nových odpovědností. Ale také radosti i smutku, euforie i chvilkové beznaděje… Jojo, někdy to trvá dlouho, než najdeme uspokojení a naplnění.

Imaginární vlak ovšem opět nabral rychlost a letí tempem nevídaným. Kolegové „fírové“ ze „Sergejů“ (T 679.1) říkávali:

„Vzal jsem za to (rozjel jsem vlak), že ještě třetí vagón hrabal!“, což se v dnešní době Vectronů, které utáhnou i nádražní budovu, zdá až komické.

Mám pocit, že ten můj vlak zastaví až na kusé koleji, na konečném zarážedle, hantýrkou „ve šturcu“, pak už je jen převozník. Chtěl bych ale ještě alespoň na jedné, jediné stanici, která už není v mém grafikonu, zastavit a dlouze vzpomenout na všechno, co bylo v mém souběhu, po boku koho jsem byl, než se každý náš expres vydal jiným směrem.

Mám tě rád!
Táta