Kdykoli jedu přes Kolín, bedlivě se rozhlížím, jestli alespoň jednoho z nich nepotkám. Zatím nic…

No jasně! Mám na mysli malého (důvěřivého) a velkého (vychytralého) medvěda, kdy ten velký vždy poťouchle ponouká toho malého, že jsou vlastně bráchové. Protože ti se právě potkali u Kolína, ne? (“Pane, můj děda byl mazanej, váš děda byl mazanej, moje babička byla předložka, vaše babička byla předložka, pane, my jsme bráchové!“) Dozajista všichni, bez rozdílu věku, milujeme tyto dávné příběhy. Není toho mnoho sladšího. Vrací nám to dětství.

Kudy mi běží myšlenky? Opět, při tom mém přemýšlení v na chvíli prázdném autě…? O sourozenectví. Je krásné, když to sourozenci spolu táhnou. Jsou spolu od narození, minimálně posledního z nich. Protože život není jednoduchý…

Nedávno jsem vezl dvě mladé slečny. Objednala jim jízdu mamka. Nejdříve jsem naložil jednu doma, pak jsme jeli pro druhou na kroužek a společně pak měly namířeno do tanečních. Ty holky spolu tak krásně mluvily a oslovovaly se, že mě to až hladilo. Musel jsem to říct jim i jejich mamce.

„Ony vlastně musí, jsou to dvojčata.“ říkala mamka. Já jsem si jejich „soupodoby“ v setmělém voze nevšiml, ani jak jsou v šatech do tanečních krásné, jen jsem poslouchal jejich hlas. Stačilo to. Pak najednou „frnk!“, rozloučily se a byly pryč! Tanečníci už čekají… Mamka mi totiž pak volala, jestli si náhodou jedna z nich u mně v autě nenechala telefon. Nenechala a já doufám, že ho holčina šťastně našla někde jinde.

A víte, co mě k této úvaze vedlo?

Mám puštěnou Retro TV. To často. Právě jdou sedmdesátky. Nikdy mě nezklamou! A tady to právě poženu ještě o level výš…

Tři bráchové - Gibbovi - Maurice, Barry a Robin…Bee Gees. Jakými krásnými skladbami obdařili naše duše a uši po dlouhou historii. Nedá mi, než si vzpomenout na historku, kdy všichni tři jeli v autě přes dlouhý most, a jak podvozek vozu rytmicky přejížděl spáry, na konci mostu už si pobrukovali „Jive Talkin’“ a nová hitová písnička byla na světě. V prvních tónech písně to klapání prken mostu opravdu slyšíte. Soulad? Bratrský?

A což teprve sourozenci Carpenterovi - Carpenters. Karen a Richard. To už je vyloženě moje srdeční záležitost. Doteď je mi líto, že je už dávno rozdělila smrt….Karen.

A jiní další a další…a další…Což Hana a Petr Ulrychovi…? Mel a Kim? (Appleby. Opět je rozdělila smrt…Mel. Snad proto, pak už sama, Kim nazpívala krásnou písničku „Don’t worry“)

„Ve dvou se to lépe táhne.“ je známé pořekadlo. A pokud jde o sourozence, je, myslím, potřeba to vyzdvihnout! Život fakt není jednoduchý a pokud jim společný zájem vydrží na dlouhou dobu, mají můj obdiv. Tady mám na mysli zejména koncertní šňůry, kdy si jeden od druhého neodpočine. Jsou z jedné rodiny, dalo by se říct, že je jejich povinností spolu vycházet, ale můžou být každý úplně jiný. A přesto jim to šlape.

Prostě mají můj rukycel a hluboké koření. Nesourodost ve většině případů dokáže být „trvanlivější“.

A vy všichni, kteří jste sourozenci někoho a máte spolu suprový vztah, i když spolu zrovna nahrajete v jedné kapele, vnímejme ten dar! Není to samozřejmé. Mít stejné rodiče není patent na pohodu.

Prostě mě to tak napadlo, no co! Tak o tom píšu…

Ale teď už pssst! Karen Carpenter mi do sluchátek právě zpívá „I need to be in love“. Jenom pro mně! Mám totiž právě chvilku, kdy „už tu nechci být“…. Pro nikoho. Jen pro Karen…

Nádherný hlas! Ach!

Ahoj ségra! Díky za všechno! ;-)