‚Postaru se nedá žít‘…to heslo mi nějak utkvělo v hlavě z minulého režimu, který, snad v zoufalství, uznal, že k nějakému pokroku už raději musí dojít. Nemyslím teď rozdojení kozla, ani Mičurinovu přeměnu pšenice na žito, ale tak nějak všeobecně. Jojo, doba nedávná byla dobou hesel. A vrací se. Fico si rozvracet nedáme! Všechno se nějak opakuje…

Lidstvo běží kupředu. Vyvíjí novou, druhdy sotva myslitelnou techniku, nové postupy. Nové léky na nemoci, nad kterými se dříve neuvažovalo jinak, než „nedá se léčit = smrt“. Mladí (a jiní) lidé dnes, možná, nedokážou pochopit, jaký legrační „počítač“ dokázal navést Apollo na Měsíc, když jejich mobil má možná 10.000krát, možná 100.000krát větší kapacitu a spíše jsou ochotni uvěřit konspiracím, že to prostě není možné, že se celé přistání točilo na Zemi ve studiu. To je ale jiná otázka. Připadá mi, že vývoj a myšlení jsou spolu v nepřímé úměře…

Těžko jde někdy pochopit souvislost, asi jako když se nás kdysi, když byla ještě malinká, dcerka ptala, jestli jsme my, její rodiče, když jsme byli malí, jezdili v kočáře.

„Víš, jsme sice starší, ale až tak staří zase nejsme! Za nás už byla normálně auta.“ odpovídal jsem s úsměvem té malé treperendě.

Nejsem staromilec. Nevolám po starých časech, novou techniku užívám, pokud ji nutně potřebuji, ale neúčastním se honby za tou nejnovější. A sousloví „zastánce tradičních hodnot“ se mi hnusí, protože se toto označení podařilo báječně zprofanovat. Nakonec - i tento příspěvek píšu na mobilu a ne na starém dobrém Consulu, neřkuli Remingtonu, jednak proto, že ho nemám a jednak proto, že i kdybych ho měl, pan Neff by nebyl nadšen, kdybych mu článek poslal hezky pěkně na papíru v obálce poštou. Průklepem, abych měl kopii.

Rád se dívám na YouTube na obnovovací videa. Prostě si zadám do vyhledávače jen ‚restoration‘, vybírám si mezi videi a užívám si, jak v rezavých hromádkách čehosi šikovní lidé objevují staré nástroje a stroje, nad jejichž účelem se musí dnešní člověk někdy pořádně zamyslet. Mnohdy jednoúčelové strojky (Já nevím, třeba zmrzlinovače, lisy na citrusy, a tak..) jsou precizně vyrobeny z poctivé, často krásně zdobené litiny, která pod proudem abraziva v pískovacích boxech těchto umělců získává opět svoji mladistvou šedou čistotu a leštícími kotouči svůj dávný lesk. Nanesená prášková barva se vypálí v pícce do lesku a výrobek vypadá, jako by právě opustil dávnou řemeslnou dílnu. Je to nádhera! Samozřejmě, že když si budu chtít vymačkat pomeranč, nevytáhnu půlmetrový litinový klumprcajk! Některé věci se už nevrátí. Ale dýchá z nich nápad a um. A cit pro v pravdě umělecké ztvárnění náčiní běžné potřeby a spotřeby.

Heslo dne by ale také mohlo znít: ‚Věci, které fungují, netřeba měnit.‘ A teď jsme právě u toho:

K této úvaze mě totiž přiměla skutečnost, že Liftago nám upgradovalo řidičskou aplikaci. Úplně ji převrátilo naruby. Inovace. Oni třeba vědí, proč. Jsem z těch, kteří se dříve snaží pochopit účel změn a přijít věci na kloub, než si začnou na všechno stěžovat. Asi jsem málo Čech… To jsem jim také napsal. Tedy ne o mém češství, ale o tom, co si o změně myslím. A protože Liftago miluji, jsem dalek jakéhokoliv řešení věci ve veřejném prostoru. Svůj soubor poznámek a připomínek (nikoliv nadávek!) jsem jim odeslal a věřím, že je zapracují do oprav. Howgh.

Ono vůbec není špatné se nad věcmi nejdříve zamyslet, pokusit se pochopit jejich účel, než hned nadávat a držkovat. No ne?

Vše se vyřeší a vyladí, vymění se názory, protože z kanceláře vývoje je vždy jiný pohled, než z přímého provozu - to je ten věčný souboj, a hlavně si obě strany dokážou naslouchat! A všechno bude, ve jménu nezastavitelného pokroku, šlapat, jako namazaný strojek.
Namazaný strojek…

…ten, který bezchybně funguje. Litinový, zdobný, krásný, účelný, funkční, nepokazitelný, bez „kazítek“, věčný a promlouvající k nám z historie.

Dnešní „strojky“, vesměs z Číny, už bohužel nebudou sloužit po dlouhá desetiletí. A asi to po nich nikdo ani nechce. Škoda. A asi také ani nepotřebují namazat…

Jak to zpívali Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř?

Neopouštěj staré věci pro nové,
když barva šediví a prýská.
Byly kdysi lesklé, byly chromové
a teď se jim na smetišti stýská.

A o čem že jsou další sloky této písničky? K čemu nás donutí se zamyslet?

O známých, o kamarádech, o našich vztazích, o úctě k druhému, a také o tom, že snad každý se chce vyhnout osudnému:

…Zítra budeš úspěšný kůl v plotě…

To když zapomeneš, že jsi součástí nějakého celku. Že s ostatními jsi spojen(a) neviditelnou „pupeční šňůrou“, která nás všechny drží pohromadě. Když si myslíš, že všechno dokážeš jen sám(sama) a ostatní k tomu nepotřebuješ, může se ti stát, že kolem tebe najednou nikdo není. Co kdybys využil(a) souznění s jiným? Každý je sice jedinečný, ale v partě je vždycky líp.

Nechci být kůl. Ani cool. „Kůli“ tomu tady nejsem…

…to jsem toho zase zamotal dohromady, co?

Já rád! ;-)