Už dlouho to na sobě pozoruji. Zejména když večer ležím v posteli a ticho narušuje už jen běžící větrák, to abych nechcípl vedrem: Přemítám, že moje práce je mi posláním.

Samozřejmě vím, ještě než vás unudím k smrti, že v dlouhé řadě zdravotníků, pečovatelů, hasičů, záchranářů a všech ostatních, kterých si bezděky úplně normálně vážíte, jsem jako taxikář na úplně posledním místě a mimo váš perimetr. Všichni přede mnou vám přináší až těžko uvěřitelné - svoji tvrdou práci, svoji empatii, své vcítění, své srdce a touhu pomoci. I ony, jistými entitami opovrhované, mnohé „neziskovky“ jsou zde ku pomoci. A já? Co ‚přináším‘? Já vás prostě jen ‚převážím‘…že?

Myslím si, že ke slovu „poslání“ se pojí synonymum „bez ohledu na výdělek“. Nejsem v práci, abych ji dělal zadarmo, musím ty tři hladové krky - mně, dcerku a Okinu - ještě chvíli uživit a milionář ze mně už asi nikdy nebude. Ale tu práci miluji, těší mě a vidím a cítím v ní něco víc.

Dneska mám den na prd! „Zmrzlé“ rameno je, díky mé zlaté fyzioterapeutce, už téměř hybné a bez větších bolestí, hned na to navazující vyhřezlá plotýnka je už také tak desetkrát lepší, než v době, kdy jsem si myslel, že mi praskla záda a po deseti krocích raději upadnu, aby mě ta noha, kam až vedou nervy z toho probodnutého kříže, vleže tolik nebolela, takže teď už musím jen do zítřka vydržet tlakový „holtr“ kvůli kontrole tlaku. Opět se budu muset podívat do občanky, kolik že mi to vlastně je! A všechno je to, světe div se!, díky této mojí práci - sedavé, jednotvárné, dlouhodobé. Ale ke změně mě donutí až nutnost, nezbytnost, až to zkrátka nepůjde dál. Tělo vám dlouho vydává upozornění: „Zvolni, brzdi! Už nemůžu!“ a my neposloucháme, protože ještě musíme tohle udělat, támhle dojít, šéf potřebuje tamto,.... tělo počká! Nepočká! Sakra, že nepočká! „Varoval jsem tě!“ dává vám poslední výstrahu.….Au! Au!! A záda jsou v…. prostě pomyslně spadla trochu níže…

Vyjel jsem dnes díky kardiologovi a jeho ordinačním hodinám pozdě a na jízdách je to opravdu znát! U pasu v ledvince mi vrčí malinkatý kompresorek a nafukuje rukávek na levé ruce - to snad proto, abych se neutopil v moři zážitků. Pár lidem pomáhám dostat se tam, kam potřebují, ale chce se mi to dnes vzdát. Půlden ježdění je zbytečný, ale nedokážu ho jen tak zahodit. „Činže je drahá!“ říkával můj dávný kolega. Ještě ta zatracená hadice od holtru kolem krku…!

Najednou mi zvoní poptávka. Potřebuji ji vyhrát, podle výše uvedeného, reaguji tedy rychle, někdy první bere. Stačím si jen všimnout cíle - Vonoklasy. Ale vždyť to….. to musí…. Vybírá si mě! Vždyť to může být jen jediná osoba! A od té chvíle se na jízdu těším! Na místě nastupuje paní a její manžel, který to objednal, se sklání do vozu, na rtech má větu: „A dovezte ji v pořádku!“, ale jak se skloní níž a vidí mě, rozzáří se a okamžitě vytrčí svoji ruku v ústrety k pevnému stisku:

„To jste vy? Rád vás vidím!“ a následuje pár vzájemných slov o radosti ze setkání, kratičkých vzpomínek na minulo a prosba manželce, ať napíše, až dorazí domů. Ano, je to můj druhý nejoblíbenější zákazník! (Jednou možná napíšu o tom prvním.)

„A já jdu na pivo!“ praví a jde si po svých.

Bože, tohle jsou tak, ale tak moc nádherní lidé, že bych jim snad i záviděl jejich soužití! S paní si opět celou cestu povídáme, její účast není hraná, opravdu cítím zájem o informace a u vrat slyším již známé: „Děkuji za krásný pokec!“ Vždyť je znám už roky…! Není to o tom, že mi zavolají a já jedu. Za vše může osud a algoritmus. Záměrně nepíšu náhoda, protože náhoda neexistuje a o to je to kouzelnejší.

Jedu z tohoto konce světa (ano, Vonoklasy jsou na slepé silnici) a je mi krásně! Setkat se v malém světě s nádhernými lidmi je nadmíru obohacující. Netuším, jestli se vžijete do mého jsoucna, které cítím jako svoje poslání, jako radost z toho, že se lidé mohou se mnou cítit dobře a pokud mají tu možnost volby, pro svoji cestu si mně vyberou. Nemusí. O to víc si jejich volby vážím!

A mně je s vámi také blaze!

Věřím, že paní splnila svůj úkol - nahlásit manželovi, že v pořádku dorazila domů. Je to krásné gesto, i když pán jistě ví, že byla u mně jako v pokojíčku a jiná možnost doručení se ani nemohla vyskytnout. Čtěte to prosím správně: byla u mně JAKO v pokojíčku! Všichni zákazníci jsou mi pokladem a chci je mít jako ve vatě. Dá se to pochopit?

Mám jistotu, že takových situací zažívám ne jednotky, desítky! Je to mé poslání. I když nechráním životy, nehasím požáry, nepomáhám bližnímu,... No, i když - nechme na hlavě…

Co všechno je potřeba, aby se člověk cítil na tomto světě hezky? Úsměv toho druhého? Jeho vlídné slovo? Účast? Pochopení? Vyslechnutí? Vyloudění úsměvu ve tváři vhodnou poznámkou, která se v ten okamžik dokáže trefit? Jakákoliv vhodně zvolená lichotka? (Nevím, jestli dokáže někoho urazit „Sluší vám to!“, „Hezky voníte!“, „Jste štramák!“, apod., použito ve správnou chvíli. Zatím mám zkušenost, že nevadí. Naopak. Pozorovatel má totiž čas to vnímat - on je v tu chvíli ten, kdo určuje běh situace.) Nebo chcete jen naprosté ticho? Umím i to. Vyzkoušejte!

Jo a investiční zlato neprodávám! :-P