V pátek jsem vyzvedl z Dejvic, z centra vysokých škol - líhně našich budoucích vědců, mladého pána. (Naposledy jsem od této budovy, Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, vezl pana doktora Zdeňka Hostomského, moc příjemného člověka, někam na relaci v TV Prima - třeba půjde tento mladý muž v jeho šlépějích.)

Ruksak, chlebník, na hlavě stetson (nebo „pojizerskou hučku“ - nevím, byla už tma) k jízdě do Pyšel.
„Jedete na čundr?“ ptám se, aby řeč nestála.
„Já spíš jedu z čundru.“
„A kde jste byl?“
„Na Šumavě!“
„Jedeme do Pyšel. Tak to pozdravíme paní Drábovou!“
„Ta bydlela ve stejné ulici, kousek ode mne.“
„Takže vy jste tamní?“
„Ano, já jsem tamní.“

Cesta byla dlouhá…a tichá. Každý z nás si přemýšlel o svých věcech, uzavřeni ve vlastních světech. Až jsem si chvílemi myslel, že jsem v autě sám. Ještě, že jsem si nezačal zpívat! Zákazník by mi mohl vystoupit za jízdy…

Aplikace mě neomylně zavedla do místa bydliště mého klienta v mně ne až tolik známé končině.

„Tady vlevo, v tom malém domku, tady bydlela paní Drábová!“ říká mladý pán, když se blížíme k jeho domovu. Rozloučíme se a popřejeme si hezký víkend.

Jedu zpět a u onoho domku mimoděk zpomalím. Žádná okázalá vila. Nízký domek v řadě s ostatními, možná tak, jak se ta úžasná žena cítila. Vždycky jsem ji uznával a rád poslouchal. Vedle truhlíku na parapetu stále svítí dvě svíčky…

„Už se kácí v našem lese!“ říkává můj kamarád. To vždy, když náš svět opustí někdo známý z naší generace. Vždyť paní Drábová byla asi jen o dva roky starší ode mne!

Nechci, aby tento příspěvek vyzněl jakkoliv pochmurně. To vůbec! Každý z nás má na Zemi nějaký úkol. Záleží na každém, kdy tento úkol splní. Někdo má „hotovo“ v šedesáti, někdo se tu „trápí“ do stapatnácti, než mu Všemohoucí řekne:

„No tak dobře, tak už pojď!“

Problém je v tom, že nikdo z nás neví, kdy má ten okamžik přijít, a tak si vždy o tom druhém říkáme a budeme říkat, že tu s námi mohl být ještě dlouhá léta. Žijme proto v radosti, dokud to jde. Netrapme se, nezabývejme se věcmi, které nemůžeme změnit. Jak se říká:

„Živí z toho stejně nevylezem!“ To je jediná jistota.

Odjíždím z Pyšel, kde jsem zanechal vzpomínku a myšlenku paní Daně Drábové - Atomové bábě a nořím se do již temné (ač v podvečer) krajiny. Výmluvné… Najednou mi na mobilu zasvítí SMS od kamaráda - občas posla špatných zpráv:

„Patrik Hezucký umřel.“
To je ale hodně brzo! 55.

Znal jsem ho samozřejmě, i když jsem Evropu 2 nikdy neposlouchal. Vzpomínám ale na to, jak mi kdysi kolega, když jsem chvíli jezdil s náklaďákem, půjčil kazetu do autorádia, na které měl sesbírané relace „Mrázek - ústředna!“, a jak mi tekly slzy smíchu, že jsem málem neviděl na cestu.

A tady o to jde. Aby měl každý, když odejdeme, slzy smíchu na tvářích! A co pro to máme dělat? No žít život pro druhé tak, aby se při vzpomínce na nás měli potřebu smát! Aby si vždy vzpomněli na ty veselé věci. Abychom všem, ač po smrti, prodloužili život jejich! Aby si neříkali:

„To byl protivný morous, konfliktní, věčně nasraný, ještě, že už je pryč!“ a nám, kterých by se to třeba zrovna týkalo, by to jen rezonovalo ve ztuhlých bezkrevných šedých uších a ve spojení se šploucháním Charónových vesel by to nadměrným hlukem rušilo ostatní při sebezpytu v očistci. (Omlouvám se všem, nejsem věřící, nemám nastudovanou Biblí, tak si z toho jen dělám srandu!)

A nedá mi, abych si nevzpomněl na svého tátu. Jeden čas jezdil na abiturientské srazy, snad 60 let po „reálce“. Párkrát tam byl, pak ale řekl, že už tam nepojede, protože ho to deprimuje. Na začátku schůze se prý vždy přečtou jména těch, kteří se od loňska již nedožili.

No… a jednou takhle přečetli jeho jméno…
Další zvuk z aplikace…
Poptávka!
Někdo chce jet ze Strančic do Prahy, do restaurace Noi na Malé Straně na dobrou
večeři, inu, je pátek.
A chce mě! Jupí!
Tak konec dumání nad světem zesnulých a šupem pro živé zákazníky!

Mám tu ještě nějakou práci…