Patrně neočekáváte, že taxikář bude řešit přijímání krve Páně a těla Páně. Taxikář jen provede svatokrádež a uzme si výrazivo pro potřebu rozlišit dvě veličiny, dvě rozdílnosti, dva fenomény dnešní doby, které se ve finále spojují v jedno. Sice se taxikář tváří jako pán nade vším, ale kdepak, je jen pouhý pozorovatel a čeká, jestli přijde ta chvíle, kdy se bude smát malichernostem. A také přemítá, jak přijmout oboje, tedy podobojí.

Na zemi právě probíhá skrytý boj. Na jedné straně jsou čuďáci, na druhé dráteníci. Je to zábavné. Ti první jsou zastánci spalovacích motorů, ti druzí vzývají elektro. Pozorujícího taxikáře baví ta až militantnost těch dvou táborů. Samozřejmě na bázi internetových diskusí, kde si ty dva tábory nemůžou dát fyzicky „po čuni“. Každý si brání to své: probíhají pře a jazýček váhy se vychyluje tu sem, tu tam: zvítězí rychlost tankování ropného produktu, nebo čas pro dobití energie na takovou úroveň, aby se dojelo domů, a tam se napojilo na fotovoltaiku? Je to napínavé. Čuďáci jsou trochu agresivnější. Cítí, že svoje argumenty mají podloženy stoletím zkušeností se spalovacími motory a občas se uchylují k již dávno vyvráceným mýtům (Abych to pro představu hnal ad absurdum - dojezd první Škodovky na olověné akumulátory - Škoda Favorit Eltra - byl tak 50-80km. Svádí to tedy k úsudku, že se od 90.let moc nezměnilo.). Dráteníci se sice snaží zachovat dekórum, protože jimi obhajovaný svět je ještě mladý, ale i oni vystrkují růžky a nekriticky velebí svoje baterioWatty - „Vyzkoušel jsem a už bych neměnil!“ tvrdí s jistotou zkušeného obchodního zástupce prodejce elektrovozů. Na jedné straně se ukazují pindíky V8 biturbo, na druhé se s lehkou arogancí uchichtává, že ropa stejně jednou dojde. Pak samozřejmě následují otravy ovzduší, oteplování a výfuky v uhelné elektrárně.

No není to krásné? To, že se můžeme zabývat kravinami? Že máme tu možnost volby? Zatím… Sedím v Okince, chroupu popcorn, na mystickém velkém plátně sleduji rohování a čekám, jak ten boj dopadne. Kdo z koho? Ropa nebo elektro? Je to jako v té anekdotě, kde se hádají internet s operačním systémem, kdo je důležitější a elektřina jim jen řekne:

„No, tak se zase všichni pěkně uklidníme! Že?“

Kdo bude ten třetí, který boj rozhodne? Kdo se nám všem nakonec vysměje? Asteroid, který se zčistajasna objeví v trajektorii s naší Zemí, aby tu zničil život? Či snad si k tomu dopomůžeme sami, až někomu „prdne v kouli“ a odpálí jaderné zbraně? Máme vůbec představu, jak je život vratký?

Ne, není mi do smíchu. CNG, životabudič pro mojí báječnou parťačku, je také v kategorii určené k zániku a navíc nařízením pražského Magistrátu, že od srpna 2028 budou smět jezdit taxíky po Praze jen v normě Euro 6d, znamená pro mně a Okinku konečnou. Nevím zatím, co bude dál. „Vždyť je to ještě rok a půl!“ - odkládám myšlenky na později, na někdy…na nikdy? Pověsím taxikařinu na hřebík? To si nejsem schopen vůbec připustit, ač vím, že ta chvíle beztak jednou přijde. Všechno je konečné! Nepředstavím si, že bych si ve svých letech pořizoval nové auto, ale možná, že mi osud přinese nenadálé řešení tak, jako mi po „smrti“ Superbu Klučíka přinesl Octavii Okinu. Fakt to zní celé divně - dávám autům jména, ale to proto, že je beru jako součást mého života. Jako parťáky, kteří tu jsou, kteří mi slouží a mám k nim úctu. Proto je nepotřebuji mít jako prostředek ke zvýšení ega, sebeprezentace, oslnění, ohromení,... Prémiové automobilky na mně prostě nevydělají. Co mi tedy zbývá?

Popkornu mám ještě dost…zatím žádná zakázka na jízdu…na mojí Zemi je stále ještě krásně…do srpna 2028 je ještě daleko…nuže - představení o boji benzín/elektro pokračuje. Jak to dopadne? Chci, aby to skončilo smírem:
„Mám rád spalováky, ale to elektro vůbec není až tak špatné!“ říká čuďák.
„Jezdím v elektru, ale rád vzpomínám na benzín, měl něco do sebe a hlavně měl svoji vůni!“ odvětví dráteník.
Prostě - happyend. Uznání protivníka. Podání si rukou pevným stiskem.
Asi ne, co…?