V autě se mi střídá pestrá směsice lidí. Jedou na jednání, domů po práci, na příjemnou večeři, do divadla či na koncert, na letiště na dovolenou, prostě kdokoliv a kamkoliv. Inu - jako v taxíku. A na každého zákazníka se těším. Proč? Protože si mě vybral pro jízdu. Vždy je to jen na něm a já si pokaždé vážím jeho výběru.

Anebo také:

Vyhrávám jízdu z Petrské ulice. Na příjezdu již vyhlížím, která paní se bude „ke mně hlásit“. Vpravo, pod Petrskou věží stojí babička o francouzské holi a chystá se přejít mi v ústrety. Nenechám ji, chůze už jí činí obtíže, přejíždím z levé strany na pravou k ní a vystupuji z auta, abych jí pomohl. Zdravíme se, vítá mě milým, šibalským úsměvem. Na hlavě bílý škapulíř, zpod prošívaného kabátku splývá hnědá sukně a bílý provaz se třemi uzly. Bude to sestra řádu františkánek. Ze zad snímá batůžek a usedá do vozu, hůl jí zatím držím, aby měla volné ruce.

„Tu hůl vám dám k sobě dopředu? Ať máte pohodlí.“ říkám, když je usazena.
„Nene, já si ji vezmu k sobě, je to moje třetí noha! Tu měla už moje maminka, teď pomáhá mně!“
„Aha, tak ta je památeční!“ snažím se o odlehčení. Přecházím na své místo za volant a ověřuji si adresu.
„Tak s Boží pomocí vyrážíme do ulic města!“ praví vesele a z jejího úsměvu vyzařuje vpravdě nebeský klid!

Povídáme si, ona se roztomile směje mým poznámkám, ale je to nějak jiné. Já, ač ateista, když vejdu do kostela, automaticky ztichnu. A s touto sestřičkou to mám úplně stejně. Cítím vyrovnanost, úctu a pokoru. Když přijde řeč na zvěřinec, říká:

„Když jsem byla malá, také jsme měli koťátko!“ a hlavou mi bleskne myšlenka, jak vlastně vzpomíná až na dětství. Co bylo mezi tím?

„A vy jste sestra již dlouho?“ nevyznám se až tolik v liturgických termínech, které použila, nevím, po jaké období je novickou. Než dojde k uzavření věčných slibů?

„Asi od sedmnácti. To jsem poznala Boha. I ostatní mi to řekli, že mu patřím. Je to něco úžasného! Je to, jako…jako když se dva lidé zamilují. A já miluji Boha a on miluje mne!“ je šťastná ve svém světě - vnímá lásku vyšší moci. Kdo z nás by neměl radost, když se cítí být milován? Až u ní jsem pochopil, co to znamená být nevěsta Kristova a její přesvědčení se zračí v její tváři. Kéž by co nejvíce lidí mělo v sobě tolik pokory a vlídnosti! Ať už věří v Boha, ve Slavii nebo v zákon peněz.

Byla to velmi zajímavá a příjemná cesta. Taková, která mě přinutila k zamyšlení, aniž bych chtěl ve svém životě cokoliv měnit. Naše světy se liší a nám nezbývá, než svět toho druhého vždy uznat a vážit si ho. Může mi přijít líto, že možná za celý svůj život nepoznala pevné objetí muže, snad jen svého táty, ale vím já, jak silná je všeobjímající náruč Boha? V životě bych si nedovolil to jakkoliv hodnotit!

Zastavujeme. Jdu jí opět pomoci.
„Klidně se mě chyťte!“ vyzývám a držím zatím hůl.
„To já musím sama!“ vlídně odmítá mou nabídku, přehazuje si batůžek na záda s poznámkou:
„Celý život s batohem na zádech…“.
Popřejeme si hezké Velikonoce, ona mi příjemné zákazníky. Děkuji, takoví tu jsou!

A víte co? Je mi hezky. A i když to bude z mých úst znít možná nepatřičně, tak:
„Ať vás, sestřičko, Bůh doprovází!“