Místo vyzvednutí - Letiště Praha, terminál 3. Místo cíle - Hlavní nádraží Nastupují dva pánové, přivítáme se v „Slovenčine“, jeden z nich má na kufru visačku „pilot“.
„Takže sem jste se přivezli sami a zpět jedete vlakem…“ sonduji opatrně, s nadsázkou, situaci.
„Áno, naspäť ideme Českými drahami.“ jak potupné, když pilot jede vlakem! (Legrace)
Terminál 3 pražského letiště je mj. domovinou „bizjetů“, soukromých obchodních letadel.
„Vy jste z ABS Jets?“ ptám se na místně sídlící společnost a vzpomínám přitom na krásnou blondýnku, též Slovenku, která zde létala jako stevardka, a kterou jsem kdysi vozil. Byla vcelku „čahoun“, tak dodnes přemítám, jak se asi do těchto letadel „zmestila“. A také myslím na to, jak jsem se jí tehdy ptal na cestující, přeci jen je to trochu jiná liga. Uvědomuji si, jak říkala:

„Tí, čo sú podnikatelia a šéfovia firiem, sú v pohode. Najhoršie sú ich manželky.“ …..
„A deti!“ dodal můj dnešní milý cestující, který ale létá pro jinou společnost.

„Sú nevychovaní, môžu všetko. Keď vám začnú roztierať čokoládu po strope…viete, čo stojí vyčistenie lietadla? Aj tri tisíc Euro!“ říká pilot, který si je vědom svojí práce. Je vlastně ve službách, stejně jako já, ale na poněkud vyšší úrovni. Myslím tím samozřejmě pouze nadmořskou výšku! :-)

No, kdyby mi nějaký spratek chtěl mazat čokoládu po Okince, se zlou se potáže! Proměnil bych se rovněž v čubu Baskervillskou! :-)

Tímto článkem opět nechci nikoho a nic hodnotit! Letadla se mi moc líbí a vážím si všech, kteří se kolem nich pohybují. Vždy cítím krásné chvění z jejich údělu, který už v tomto životě patrně nejsem schopen uchopit. A navíc - oni chápou, co je laminární proudění, že pod křídlem běží vzduch rychleji, než nad klenutou vrchní částí, čímž vzniká „vztlak“ - jak oni tvrdí, a že pak i takový nádherný, úchvatný, neuvěřitelný, 560-ti tunový „bumbrlíček“, jako Airbus A-380, kterého je plné nebe, když stoupá z Ruzyně, dokáže létat.

Já to prostě nechápu! „A tlačil jsem!“, jak bylo kdysi v jedné scénce Šimka a Soboty.
A víte, co mě dostalo? A proč o této nicotnosti vlastně píšu?

Když mi při jedné příhodě vyprávěl, jak se mu v Košicích, kde se učil na vysoké letecké škole létat, zabil i s instruktorem při letu na „ešusu“ (L-29 Delfín) spolužák, někde u Prešova.
„A kdy to bylo?“ ptám se se zatajeným dechem.
„1986, hladali sme ich.“ odpovídá.

„V té době jsem tam byl na vojně, na tu dobu si vzpomínám! I na to, že jsme chodili v rojnici po lese a rovněž hledali jakékoliv stopy po letadle!“ a myšlenky se mi opět v úžasu točí v sestupné spirále směřované do toho už dávného roku!

Chápete, jak je ten svět malý? Mám ale stejně pocit, že uvěřitelnější v této chvíli je, že se potkám v pražském taxíku s člověkem, se kterým jsme byli prokazatelně před téměř 40-ti léty na stejném místě, než že mohutné A-380 je schopné letu. Ale je to jen tak tak, o fous…nebo nevím… No není to krásné, když existují věci, kterým nemusíme rozumět, a proto v nás vyvolají krásné chvění?

S tímto člověkem, Panem Pilotem, jsme toho cestou probrali spoustu. Cesta to byla úžasná! Pevný stisk jeho pravice před nádražím značil, že je to upřímný člověk. Bylo mi ctí! Přeji mu mnoho šťastných mil, klidný vzduch, ať létá pomalu a nízko, před zatáčkou ať brzdí a vždy přistává kolečkama dolů! Mám v úctě všechny ty, kteří dělají to, co já neumím. A mám v úctě všechny ty, kteří si uvědomí můj um! Jsem tu pro vás! A ještě přemýšlím, jestli mám….jednu z těch všech příhod….ale jo! Tak tedy:

Ten pan pilot je zároveň instruktorem v letecké škole. Byl prý tam jeden „žák“, kterého nikdo nechtěl - namachrovaný brouk Pytlík, chytrý jak rádio, který prý všechno zvládne sám.

„Sám jsem se naučil řídit auto, sám se naučím i létat!“. Asi se často díval na akční filmy… Ujal se ho tento můj pilot:

„Dvakrát mě chtěl zabít, při třetím okruhu jsem raději převzal řízení a přistál sám. Na stojánce se ptám: ‚Jak byste ohodnotil svůj výkon?‘. Povídá sebevědomě:
‚Já myslím, že bych už mohl jít klidně na sólo let!‘
‚Tak mi dejte telefon na vaši manželku!‘ říkám.
‚A proč??‘
‚No abych jí pak šetrně oznámil, že jste se zabil, protože to, co jste dnes předvedl, bylo až trestuhodné!‘
Pochopil to, zklidnil se a následně již v pokoře kurz dokončil.“

A tato situace má právě souvislost s oním jeho výše uvedeným spolužákem, který u Košic zahynul při cvičném letu. Tento „můj“ pilot byl totiž u toho, když velitel dosti necitlivě oznamoval mladé manželce úmrtí jejího muže při výkonu služby a on nechtěl již podobně trapnou situaci znovu zažít. (Moc se omlouvám, vůbec nechci tuto situaci zlehčovat, jde o lidský život, ale představil jsem si repliku z filmu ‚Anton Špelec, ostrostřelec‘:
„Vy jste měla muže.“
„Já mám dosud muže!“
„No, a z toho vás právě vyvedu!“
a takhle nějak ta komunikace mohla vypadat…)

Já jsem naštěstí tenkrát nebyl ten, kdo v šestaosmdesátém onoho „spolužáka“ v troskách letounu našel… Měl bych nedobrou vzpomínku na celý život a nedokázal bych si, ani dnes, dělat legrácky z podobných věcí. Pozůstatky po „člověku“, tu hromádku masa a kostí, jsem viděl jen jednou jedinkrát, mezi kolejemi na dráze, když jsem začínal jako strojvedoucí. A stačilo mi to.

Já vím, některé věci bychom neměli zlehčovat!

Čest památce toho kluka, který chtěl létat jako pták! Je zlé, když je člověk ve špatný čas na špatném místě, ale je to vyšší moc…