Tak zase něco z taxisoudku:

Vzpomínám, že jsem kdysi, a docela podrobně, psal o hodnoceních, neboli přidělování či odebírání hvězdiček (Hvězdičko blýskavá). Je to, bohužel, fenomén dnešní doby. Přibylo pár podnětů, které mě opět přinutily k zamyšlení, tak se podělím, ale zkusím se až tolik neopakovat.

Jdete do vám neznámé restaurace? Tak to se raději nejdříve podíváte na recenze a hodnocení. Jakákoliv služba, prodejna - dříve se kouknu na hvězdičky! Vygůglim si obor…jsou tam dvě provozovny. Jedna má 4,4 a druhá 4,8 hvězdiček. Kam půjdete? Ruku na srdce! Je to infantilní? Je! Trh to ale tak chce. A čím že to je? Třeba proto, že v jedné provozovně neměli právě doplněný hajzlpapír na WC. Že květinka ve vázičce na stole byla povadlá. Špičková gastronomie? Kdepak, chyba! V šatně neměli volná ramínka! Dojde vám, že kvůli takovým p..čovinám se někdo jiný této restauraci vyhne, protože jste byl hnidopich?

Došlo to až tam, že některé firmy si nechají falšovat ona hodnocení, aby se dělaly lepšími, než skutečně jsou. Jako ten jeden stánek v Praze, který ohodnotilo kladně asi stodvacet turistů z jisté exotické země, ze které ovšem přicestovali za posledních deset let asi čtyři lidé. Stejně to funguje i u internetových diskusí, ale o tom raději nebudu, zvýšil by se mi již tak vysoký tlak.

A teď my: Ani naše služba neunikla této libůstce. Zákazníci hodnotí nás - řidiče a my hodnotíme je - zákazníky. Šlape to skvěle! Zdráhal bych se ale od nedávné doby říct, že jako „namazaný stroj“. Je to další formulace, která se mi začala zčistajasna hnusit.

Donedávna jsem měl těžce vybojovaných a po krátkou dobu udržených 5,0*. Pak napadl sníh. Již poněkolikáté vezu zákaznici na Hanspaulku. Vím, že k ní domů je to do kopce.

„Jsem zvědav, jak se tam k vám nahoru vyškrábu!“ říkám paní, protože znám místní poměry.
„To já taky!“ praví zákaznice.
K jejímu domu vedou tři ulice, ale ani jednou z nich se mi teď nepodařilo ve sněhu vyjet.
„Ještě to zkusím kolem Julisky na Šáreckou, abych k vám přijel svrchu.“ nabízím řešení.
„Já už nemám tolik času, já si vystoupím tady!“ odmítá mou nabídku a hodlá si posledních 70 metrů dojít po svých.
„To mě mrzí, tak nashledanou!“

No a pak mi volali z podpory, že jim přišla zpětná vazba - zákaznice si stěžovala, že jsem nevyjel ani tři ulice… A snížené hodnocení. Chápete, že vám někdo sníží hodnocení, když se vám ve sněhu nepodaří vyjet příkrý kopec? A ještě jako důvod označí technický stav?? Zimní pneu mám, řetězy po Praze nevozím. Řešení jsem nabízel, nebylo vyslyšeno.

Pak mi za čas také volali:
„Přišla nám zpětná vazba. Paní píše: ‚Pán byl milý, ale měl by si vyčistit potahy!‘“ čte mi holčina z podpory.
„Děkuji za informaci, beru na vědomí!“ odpovídám. „Víc pro to neudělám, protože v zimě a v tomto počasí opravdu nebudu tepovat potahy a kromě toho mám v tom týdnu šest pochval za čistotu vozu.“ jenže hodnocení…klesá…

Jistě si myslíte, že je to jako u debilů, ale je to obraz dnešní doby. Někdo někoho hodnotí a někdo jiný na to hledí. Já jsem si to nevymyslel! Já se jen musím přizpůsobit a snažit se, pokud chci, abyste se mnou chtěli jet.

A extrém? Chcete extrém? Tak tedy:
Vezu paní. Cesta je skvělá (jako vždy), nálada je báječná, smějeme se. Řeč přijde právě na jízdy a hodnocení:
„Já dávám vždycky čtyři hvězdičky. To není nic špatně, jen si nechávám prostor pro lepšího.“ říká.

A teď pozor:

„Pracuji ve firmě, kde se hraje na rating. Pět dostane někdo excelentní. Hodnotit se dá na 4+ nebo 4++. Ale u vás? Když dám někomu pět hvězdiček, co když přijede příště někdo ještě lepší?? Co mu pak mám dát???“ je rozhozená jako seno. Na mojí poznámku, že my řidiči musíme zákazníky hodnotit také, jen vykřikla:
„Jejda!“ a myslím, že jí to došlo.

Když se někdo stane obětí těchto systémů hodnocení, můžu s ním mít soucit, ale víc s tím neudělám.

Samozřejmě, že mi jde o hodnocení od zákazníků, protože doba to vyžaduje. Za snížení (viz výše) se do lebky nestřílím. Ale víte, co to třeba způsobí? Že stejný hnidopich, který dává 3* za nesmysl, se bude ofrňovat nad řidičem s ratingem 4,92*. Chápeme se?

Včera večer vezu jednu paní na služební večeři.
„Já mám ještě spoustu času!“ říká.
„Nevadí, tak pojedeme pomalu a budeme si povídat!“ zkouším situaci.
„Tak jo.“ není proti.
Povídáme si. Je to báječné. Před restaurací ještě stojíme a v autě hovoříme. Vyprávím jí třeba o jistých možnostech naší aplikace.
„Nechci vás zdržovat!“ říká.
„Nezdržujete. Vždyť vy máte ještě 15 minut čas!“ ty chvilky jsou mi tak milé.
Na závěr říká:
„Vy jste mě úplně nabil energií! Byla jsem vyčerpaná, nic se mi nechtělo. Moc jste mi pomohl!“ tyto věty jsou mi přednější, než tisíce hvězdiček!

A víte co? To je to, proč to dělám! Někdo chce opravdu jen odvézt, ale jsem šťastný, když si z mého auta někdo jiný cosi odnese. Ne tachometr, kliku od dveří nebo blok ABS, ale chvilku pohody, nálady, ony dobité baterky,... do niternějších oblastí už nemám vhled, pokud mi je nesdělí.

Jste obětí hvězdičkování? Máte můj soucit. Máte potřebu někoho jen tak „osolit“? Prosím, ale dělejte to s uvážením! Nemáte tušení, jak moc můžete někoho poškodit. V diskusi k onomu minulému článku mi někdo napsal, že dává 3-4*, 5* jenom excelentnímu poskytovateli služby. Je to v pořádku. Když to tak cítí a má potřebu… Nevím, co ten člověk dělá. Možná je v důchodu. Ale pokud by i on byl závislý ve své činnosti na hodnocení od ostatních, neboli byl by ze služeb, možná by mu vadilo, že s ním někdo nebyl spokojen jen proto, že se hodnotící špatně vyspal.

A ještě mě napadl jeden příklad:

Jedna paní si mi postěžovala, že na jejím profilu na netu (snad se jednalo o reality) se objevilo hodnocení od jisté dámy 1* s dovětkem ‚Naprosto neseriózní jednání!‘.

„Já jsem ji v životě neviděla! Tak jsem podle jejího jména zapátrala po internetu a zjistila, že ona to má asi jako zábavu psát nahodilým lidem kritické komentáře! Ale co mám teď dělat se zkaženým ratingem?“

Ještě že každý na internetu zanechá svou nesmazatelnou stopu. Aneb - na každého jednou dojde…