Jsem jen taxikář (pro tuto chvíli), a tak vesměs píšu o věcech, které se týkají mojí práce. To už dávno víte. Snažím se psát o všem, co prožívám, co mi probíhá hlavou i životem, abyste měli bližší pohled na moji práci.

Spoustu už o mně víte. I ty intimnosti, se kterými jsem se svěřil a které jste mi také někteří dali náležitě „sežrat“. Vždyť jsem jenom člověk.

Vše, o čem píšu, mám jasně v hlavě. Vždycky a vědomě. Není to výplod choré mysli, i když se nebudu přít o tom, jestli jsem či nejsem chorý. Kdo by v dnešní době mohl o sobě říct, že není? Chci, abyste se trochu vcítili do myšlenek někoho jiného. Mně. A já to mám jako jakousi sondu, test, pokus… Není to vůči vám ode mne moc troufalé? A také chci doložit, že taxikáři nejsou jen okradači, protože kdybych jím byl, myslíte, že bych se odněkud ze Seychel „unavoval“ psaním do Psa? No - kapitál bych na to už měl! Kdysi mi jeden zákazník vysypal s drobnými (Ano, i za drobné jezdíme!) i jednu Seychelskou Rupii… (A jak by řekl klasik: „Ještě ji mám schovanou!“)

A teď zpět k mé práci:

V aplikaci Liftago jste, pokud potřebujete kamkoli odvézt, pány situace. Je jen na vás, koho si k odvozu vyberete. Máte množství kritérií na výběr. Je to opravdu jenom na vás! Cena? Čas dojezdu? Druh vozidla? „Ksicht“ a hodnocení řidiče? Vaše volba! Nechcete si vybírat? Tak prostě berete třeba hned toho prvního. Já jsem pak jenom ta maličkost, která pro vás přijede, pokud si mne vyberete. Rád!

Pokud už ke mně nastoupíte, mám někdy pocit, že pánem situace se stávám já sám. To když vidím, že je s vámi pohoda a chcete si povídat. Třeba pak vyprávím zážitky, legrácky, nebo jen momentální nápad na okamžitou situaci. A slyšet váš smích je ta další věc, která mě při mé práci nabíjí. A víte, kdy mě opravdu dostanete? Když melu páté přes deváté, až ztratím nit… A vy mi napovíte, o čem jsem mluvil, abych se chytl. Znamená to, že mě opravdu posloucháte, že pro vás nejsem jen drnčící a hučící nutné zlo, když se potřebujete dostat…třeba domů.

Na konci cesty se omluvím, jestli ze mně nemáte nafouknutou hlavu, jako pátrací balón a vy jen řeknete:
„Ne, bylo to moc příjemné!“
Umím být i ticho, nebojte! ;-)

Anebo nastoupíte a již ve dveřích řeknete:
„Jé, dobrý den! Já už jsem s vámi jela! Vy jste z těch Poděbrad a dcerka je zahradnice!“
A za to máte všichni můj neskutečný obdiv!
Vážím si vás!

A jestli opět vím, proč o tom píšu?
Napovím:

Můj kamarád Aleš teď taxi nejezdí. Má problém s ušima a ke sluchu mu dopomáhá aparátek. Říká mi:
„Já teď nemůžu vozit lidi, já bych je neslyšel.“
„Buď úplně v klidu!“ říkám mu.
„Tady vozí lidi řidiči, kteří sice slyší, ale nerozumějí!“ dodávám.
Buďte stále můj svět, jsem tu jen pro vás!