Lidská obydlí začala vznikat povždy tam, kde byla voda. To jsem nic neobjevil. Nejsem antropolog, paleontolog, ani jiný -log, u ornitologa už jsem hodně dávno nebyl, ale přijde mi to log-ické. Člověk vodu potřebuje. Pro sebe, pro zvířátka, pro rostlinky, které si vzal pod své opatrování. A když se vody nedostává, hledá ji. Aby svěřenci nestrádali. A když chce být někdo hodně vtipný, vykřikne:

„Chraňte naše toky, pivo je taky z vody!“

„Je to všechno nějaké divné!“ říkáte si. Co to blábolí? Studánky se otvírají na jaře a ne v půlce srpna! A já musím dodat: „Jak kdy.“

Pořád jsme ještě na chalupě u babí, v krajině mého dětství.

Jako děcko si vzpomínám na studánku v lese za chalupou. Voda byla průzračná, nad ní stříška a na kameni byl postavený hrnek pro použití pocestnému, který chce uhasit žízeň. Kolik takových bylo? Tisíce! Na louce před chalupou byla podmáčená zem. Táta odtud kdysi vykopal kus dřevěného potrubí. Provrtané klády. Bylo tedy vlastně funkční! Člověk se staral, aby život okolo něho nestrádal.

A opět uplynula spousta let. To mi bylo tak třicet. Bloudil jsem po lese za chalupou a pátral. Tady někde to muselo být! Pod vysokými smrky a buky je prohlubeň, jejíž dno je vlhké. Popadl jsem tehdy jakýkoliv nástroj, motyku, vidle, prostě cokoliv, čím se dá odházet jehličí a listí. Najednou se ve vodě objevuje dřevěná konstrukce. Ano, to je ona! Celou studánku jsem tenkrát vyčistil a voda byla opět průzračná. Po stříšce už nebylo ani památky. Když se pak po letech hledal pramen pro obecní vodovod, i tato studánka byla, mimo jiné další, hydrologem označena a opatřena odtokovou trubkou.

Teď o víkendu jsem ten nápad otvírání studánky opět dostal. Přijíždím na chalupu jednou za uherský rok, a jak by řekli Cimrmani - „A než se naděješ, uherák je pryč!“. Procházím les, místo nemohu najít. Místo se změnilo. Smrky sežral kůrovec a co nesežral, to spapal. Mamka říká:

„Tak já tam půjdu s vámi, vím asi, kde to je!“

Poslední známá informace byla, že „studánkovou vílu“ viděli náhodní svědci odcházet pryč. Měla prý přes hebké ramínko přehozený sbalený raneček s ranní mlhou a prý svými průhlednými měsíčními rtíky mumlala něco, jako že se na to může vys.....

Bylo to úplně jinde, než jsem měl ve vzpomínkách. Místo po kůrovcových mrtvolách zarůstá odolnými nálety, které mění tvář okolí. Lidská paměť je zajímavá. Některé věci si pamatuje naprosto přesně, někdy vykazuje chyby. Ale ano! Opět je to tu! Je to ona! Motykou odhazujeme vrstvu spadaného listí a tentokrát mi zdatně sekunduje dcerka, postupuje v bažině pod studánkou, snaží se udržet čistý odtok z nádržky. Jsem rád, že je po mně. Jsme oba od bláta a zpocení, ale naše snaha má cíl - a výsledek. Opět vidíme letitou výdřevu a obložné kameny. Příště musíme ještě studánku vyčistit až do dna a mám v plánu nad ní opět vytvořit stříšku. Jako poděkování minulým generacím. A dáme tam i ten hrnek pro pocestné!

V lese, nad studánkou, musí každému dojít, jaký dar je voda. Že naši předkové si vážili vývěru v lese a opatrovali ho. Že jejich počínání bylo jiné, než naše bezmyšlenkovité: otevřít kohoutek - pustit vodu do odpadu - zavřít kohoutek.

Hledáme vodu na Marsu. Ale hledáme a udržujeme ji také na Zemi? Pohled na pramínek čisté vody, která vyvěrá z nitra země, je radostný a uklidňující a obnovit mu cestu skrze starodávnou studánku ven do okolí je nepopsatelný zážitek! I kdyby se z ní napil náhodný pocestný, nebo třeba srnka se svým kolouškem, má to smysl.

Otevírejte studánky! Kdykoliv a kdekoliv. Vzpomínejte, kde ve vašem okolí bývaly. Najdete tam něco zajímavého! Je to obyčejná

V.O.D.A.

Dokud teče, je to stále dobré. Až přestane, je něco špatně…