Pojďme se spolu radovat ze zdánlivě malých věcí!
To, o čem chci psát, musím nejdříve trochu připomenout. Psal jsem o tom v jednom článku o sbírce mých míst a místeček. A protože nejste povinni číst všechny moje zkazky, případně si je pamatovat, rád ho připomenu:

Paní Olivie je dáma, kterou jsem občas vozil. Učí na jedné ZUŠce zpěv. Začala pojednou ztrácet zrak. Bez možnosti léčby, protože lékařská věda si s tímto problémem zatím nedokáže poradit. Její slova při naší poslední jízdě byla:
„Doufám, že až se příště potkáme, že vás ještě uvidím!“

Pak se mi stala taková věc: Vezl jsem nedávno jednoho pána a přišla nějak řeč patrně na problematiku nemocí a jiných potíží. Vzpomněl jsem si i na paní Olivii. Člověk si má považovat svého zdraví, protože stačí lusknutí prstů jakési vyšší moci a všechno může být rázem jinak. S pánem jsme si popovídali a zdárně ukončili společnou cestu. Po chvilince mi jde další poptávka jízdy. Olivie do Přistoupimské. To není možné!? Vždyť teď jsem o ní mluvil! Nevybrala si mě k jízdě, protože jsem byl vcelku daleko, nějaký kolega byl blíže. Ale chápete to, že svět je malý a náhoda neexistuje?

Následovala další jízda s jiným pánem. Omlouval jsem se mu:

„Prosím, nezlobte se, já jsem teď trochu mimo!“ a vysvětlil jsem mu můj čerstvý zážitek. Pochopení měl a jízda už dál nebyla mnou nikterak rušena, jsem profesionál. Jen jsem nad tím musel hloubat. Pán potřeboval jet rovněž do Malešic, do místa bydliště paní Olivie. Takže jsem vlastně jel v jejích stopách. Není už těch náhod trochu moc?

Předevčírem jsem po dlouhé době viděl její poptávku jízdy. Úžasné! Zrovna ve chvíli, kdy mi volal člověk od telefonního operátora s optáním se na spokojenost se službou a při vcelku příjemném hovoru (akorát snížit cenu za tarif prý neumí…) se dostalo i na moji práci. Měl prostě v přímém přenosu práci taxikáře, na kterou se ptal. Taková trochu reklama. Nabídl jsem paní Olivii jízdu a vybrala si mě!

Naše opětovné setkání bylo po dvou letech. Dva roky na ni myslím, kdykoliv jedu přes Malešice. A teď je to tu! A pořád vidí! Na zlepšení zraku není šance, ale aspoň se nezhoršuje! Měl jsem z toho upřímnou radost a připomínal jí naše minulé jízdy. Sama se divila, co všechno si pamatuji a troufám si říci, že měla i trochu vlhké oči, snad z toho, že její potíž není lhostejná úplně cizímu člověku, že v tom není zcela sama. Nehoním si triko! Má manžela, se kterým sdílí dobré i špatné a já jsem jenom taxikář. Ale ruku na srdce: udělá vám hezky, když v něčem nejste sami? Že na vás myslí i někdo, kdo s vámi nemá nic společného? Že jen vnímá to, že tu jste a zná vaše problémy? Že vás chce podpořit? Že se někdy necítíte osamělí, opuštění, i v té místnosti narvané lidmi?
Ještě tak deset minut jsme si povídali v autě před domem, než mě z úzké ulice „vyhnali“ jiní řidiči, kteří zde hodlali zaparkovat. Bylo to fajn.
Taxík. Předmět, který vás jen někam přepraví. Fakt? Jenom? Mám pocit, že u mně ne…
Paní Olivie prozkoumá způsob přidání si řidiče v aplikaci Liftaga mezi své oblíbené a možná, že opět budeme spolu jezdit častěji.
A já si toho velmi vážím! A všech ostatních, kteří si mne takto do oblíbených řidičů přidali.
Udělejme si život hezký! Buďme rádi, že na tomto světě jsme a nejsme tu sami. Parťáky nemusí být vždy jen ti nejbližší. Naopak! Mnohdy se od cizích můžete dočkat většího vcítění, nežli od těch „svých“.

A cizí se vám najednou stanou blízkými, ač oni to sami zatím ještě nechtějí vědět… Ach, Markétko! Chci, abys mi byla aspoň trochu blízká…