Svoji práci mám rád. A vás také! Říkal jsem to,... snad už jen o malinko méně než nespočetněkrát. A jen proto, že veselé či zvláštní zážitky s mými zákazníky jsou ojedinělé, uchyluji se zde často jen k různým úvahám.

Člověk se svým životem naloží tak, jak umí. Někdo je obdařen podnikavou

náturou, nadáním, odvahou a umem. Někdo vidí ve své práci poslání a rozdal by se pro blaho druhých. Někdo dělá to, na co si myslí, že mu ta odvaha stačí, ale chce uspět a prospět. A podle toho si každý vystaví ty své zámky. Někdy solidní fortelné kamenné, někdy z OSB desek - jednoduché a tak nějak…funkční, někdy vzdušné, ale snít je také potřeba. A skleněné? Brrr! Tam je moc vidět skrz!

Tam někde mezi tím jsem já. Můj životní okruh není široký, MŮJ ne! Klidně přiznám, že za nejhezčí chvilky považuji pravidelný sobotní rituál - oběd s dcerkou v oblíbené restauraci, a pak výlety po okolí, kdy něco objevíme, nebo taky ne, ale je nám při tom hezky. Dcerka nám na cesty sestavila playlist na Spotify z písniček, které se líbí nám oběma, ale hlavně jsou tam moje „osmdesátky“ a je to potvrzení, že i „cesta může být cíl“. Projíždíme krajinou, povídáme si, počítáme zajíce a srnky, smějeme se, zpíváme s rádiem, ať už jsou to Depeche mode, Mylène Farmer nebo Rybičky 48 a já občas skrytě (i okatě) slzím nad jejím výběrem skladeb k poslechu, takovým, aby mi vyhověla. No co? Byl jsem tehdy mladší.

Ti, co se mnou jezdí, mají úplně jiné zážitky. Vlastní domy a byty na pobřeží, jachty, stálé destinace… „Ty jsi teď byla na Seychelech? A kde? Na….“ a následuje seznam tamních míst v telefonním hovoru s kamarádkou. „To je skvělé! Já tam byla minulý měsíc.“ Nemám důvod jim cokoliv závidět a spíše jim to přeji. Jak mi kdysi řekl jeden člověk od taxíků: mají peníze, které u vás hodlají utratit. A i když se mi ta charakteristika malinko příčí, …ano, je to tak! Před domy, ke kterým jedu, nikdy nestojí Fabie (já opravdu nejsem z těch, kteří by měli cokoliv proti Fabiím), a pokud ano, byl jsem tehdy „světskými“ významně upozorněn, že to auto, které jim stojí před plotem, je souseda, rozhodně NENÍ jejich! (Pak se mě ptali, jestli jim dám slevu. Měl jsem na jazyku otázku, jestli také dostanu slevu, až půjdu s tehdy malou dcerkou do cirkusu… Nevyslovil jsem ji, asi jsem až příliš profík. Ale to je teď jedno…)

A tak jsem tu pro všechny! Služba. Jako taxi. Jako je kadeřník, jako je „nehtařka“, kosmetička, masér, čistič bot, prostě služba. Svoji současnou práci jsem si vybral trochu z nouze a potřeby, ale absolutně nelituji! Vždy se jedná o souznění těch dvou protějšků. Pokud i mně zákazník uznává jako partnera (což u Liftaga funguje), je soulad oboustranný. A platí to, že jsme na světě jen jednou. Každý ve své úloze, ve svém údělu, v tom, co je schopen a hlavně ochoten zvládnout. A výdělek je tak nějak úměrný. A opět to závisí na ochotě, kolik hodin obětovat.

Dvakrát jsem vezl paní. Má malou dcerku (8) a je na ni sama. Pracuje jako sestra v nemocnici. Odvoz je opravdu dlouhý. Čili, že do práce to nemá v papučích a noční čapce s bambulkou. Zaslouží si cestu domů taxíkem prý proto, že po (nejedné) „čtyřiadvacítce“ už nemá moc sil na cestu hromadnou dopravou. Bere všechny služby proto, aby mohla svojí dcerce dopřát:

„Mají jet se školou do Itálie na lyže, má to stát 10 tisíc a já nechci, aby jediná nemohla.“. Nákladné výlety, kroužky, vyžití… A tak dcerku hlídá babička, protože mamka je pořád v práci… A to jsem jiný večer převážel onu „mamku“ večer z oné nemocnice rovnou na noční šichtu, na „vedlejšák“, do pečovatelského domu na úplně opačné straně města.

Napadlo mě hned, že všechny ty situace jsou mi zrcadlem. Nám všem! Každý okamžik, konfrontace, má něco připomenout, naznačit, má trknout, nakopnout. A tak si říkám: Někdo, kdo si to dokázal zařídit, se jen obrátí na druhý bok a odešle částku za onen lyžařský zájezd nebo na „školu v přírodě“ na Riviéře a „adapťák“ na Côte d’azur na patřičný účet, zatímco mamka samoživitelka drtí směny, bere přesčasy a má křivdu, že nadřízená opanuje služby o víkendech a svátcích, kdy jsou maximální 100% příplatky a na ni zbývá jen ten „standard“ (U toho jsem býval také. Od doby, kdy jsem živnostník, se mě žádné příplatky netýkají. To pro ty, kteří si myslí, že OSVČ okrádají stát…), aby její dcerka nebyla „méněcenná“ tím, že nemůže jet s ostatními…. kamkoliv. A stará se o ni zatím….. babička! Kde je ta hranice, kdy má rodič rozlišit, jestli volí svoji přítomnost u svého děcka, nebo mu dopřeje sice zážitky, byť při svojí absenci?

Může mě i napadnout, že se řeší taková věc, jako inkluze, málem jako národní „katastrofa“ (aneb volební téma partají, kterým se to zrovna hodí do krámu) a tento způsob diference je asi v pořádku. Každé děcko totiž nechodí do britských, německých, francouzských a jiných škol, kde školné stojí desítky tisíc a takové výlety tam patří k „běžnému učivu“. A zase je to pro mně zrcadlo!

Nic nehodnotím. Jsem jen prostředníkem přenosu situací a zaznamenávám v duchu prožitky jiných. Jsem ovšem jejich součástí, zrcadlí se mi v nich i můj život. A tak to má být. Protože si stále ještě připadám jako člověk a jako ten mám povinnost přemýšlet. Nade vším a o všem… Ale fakt neuvažuji nad tím, jestli si dám k večeři kaviár nebo raději ústřice. No nic, musím ještě nad sebou zapracovat.

U dcerky ve škole se domluvili, že si udělají na jaře výlet do Osvětimi. Dokázal bych si představit pozitivnější místa, ale protože se doba tak nějak divně mění a někdo by byl ochoten ta dávná zvěrstva omlouvat, chci jí dopřát poznání té hrůzy, aby věděla, proti čemu má ve svém životě bojovat. A tak ty nižší tisíce obětuji…

A chci si myslet, že dcerka té sestřičky jednou ocení, že mamka obětovala zdraví pro to, aby ona měla zážitky. A nebude si říkat:

„Měla být se mnou! Skoro jsem ji neviděla. K čemu mi teď je, že jsem sice byla v Itálii a kdovíkde, ale ona tu teď leží nemocná se strhaným tělem….i duší. Chtěla jsem mít ‚mámu‘! Pro sebe!“

Zrcadlo. Já jsem takhle začal taxikařit a dcerka mi mezi tím proklouzla mezi prsty. Slipping through my fingers (ABBA).

„Tím, že svému dítěti zítra vybuduji firmu, pro něho udělám víc, než když mu dneska vyperu.“ říkávala jedna paní, která nám byla kdysi známá (přes Amway).

Je to věru těžké rozhodování! Až by se mi chtěl vykřiknout citát z nedávno opakovaného a krásného filmu „Nejistá sezóna“ o strastech malého divadla za socíku (Járy Cimrmana):

„Zlatý prciny!“