Dnes chci volně pokračovat v minulém povídání. Tak volně, že jsem i trošinku upravil nadpis…

Zamýšlím opět sdílet s vámi to, co musí žít jiní lidé a já, protože se s nimi jen na určitý čas, na určitém místě, setkám, mám pak tu potřebu se o to s vámi podělit. Abychom si uvědomili…

Na západním okraji Prahy využívá služeb taxi nevidomá starší paní. I s pohybem má trochu potíž, nohy „jako konve“. Pracuje ve zdravotnickém zařízení a bydlí od něho asi 600 metrů, které překonává taxíkem. Jistě chápete, že pro řidiče taxi je to „jízda snů“. V poznámce k jízdě je vždy pokyn dispečinku: ‚Paní je nevidomá, prosím, vyzvednout na recepci.‘

Dověděl jsem se náhodou od kolegů, že tuto ženu už znají z dávné doby taxikáři od „Áček“ i dalších taxislužeb a vesměs se prý snažili jízdě, z důvodu nevýdělečnosti, vyhnout. Měla prý i svoji přezdívku.

Netrpím předsudky. A díky systému Liftaga jízdu vidím (není mi záměrně zatajena) a záleží jen na mně, jestli ji přijmu (nabídnu). A tak jsem paní už asi třikrát, čtyřikrát vezl. S vědomím, že jde spíše o charitu a vcítění se do situace člověka, který se pere s nástrahami života, než o tržbu.

Nedávno mi přistála jízda. Asi 11 kilometrů na délku. Až pak jsem si všiml, že se jedná o tuto paní, že chce jet z práce dolů na Smíchov, a pak zpět domů. Pro paní jsem si došel na recepci, jak je zvykem. Chtěla si cosi vyřídit na Úřadu práce v Ženských domovech na Radlické. Věděl jsem, co bude následovat. Nedokázal bych totiž sedět v autě a čekat, až si vše obstará a vrátí se. Jak by také našla moje kdesi zaparkované auto? Objevil jsem jedno volné místo v ulici, zaplatil parkovné městským vydřiduchům (40 minut nám snad bude stačit a to místo je, bohužel, trochu dál od onoho úřadu) a vedl paní po ulici ke vchodu. Člověk se snaží si najednou všímat detailů. Držím paní za ruku, v druhé ruce má „šmejdilku“ (tak prý říkají slepecké holi) v pohotovostní poloze (rozložená na segmenty a pojištěna gumičkou, aby zůstal svazek trubek pohromadě - paní prostě dala před holí přednost důvěře ve mně) a navádím:

„Pozor, je tu obrubník, teď rovně, změna povrchu, jsou tu větší kostky, jsme na rohu, teď půjdeme doleva. Tak, jsme před vchodem, doleva, pozor, je tu schod, tak, teď trochu vpravo, budou schody, vpravo je zábradlí!“

Možná by se vám zdálo, že z ní dělám až příliš nemohoucnou. Nevidomí si dokáží skvěle poradit, nic jiného jim nezbývá. Hendikep zraku nahrazují vytříbeným sluchem. Ale ona mi připadá jako brouk, který je odkázán na pomoc okolí. Když nemá pokyn, stojí. Nebo spíše takhle: pokud má možnost pokynu, raději se mu plně odevzdá. Možná bych to neudělal jinak… Jako ve výtahu. Zastaví se, zrcadlovou stěnu má tak třicet centimetrů od obličeje, ale nemůže se v ní prohlédnout. Vnímá ji? Vypadá to, že odevzdaně čeká na můj pokyn:

„Můžete se otočit, za chvilku budeme vystupovat.“ a s pomocí jemných posunků mých rukou se otočí. A já si vlastně uvědomuji, možná nadbytečně, všechny detaily na cestě, kterou překonáváme k cíli, který nevidíme.

Bylo potřeba zkrátka vyjet výtahem do správného patra, dojít bludištěm až na konec chodby. Vždy nám byli k ruce zřízenci s radou a musím poznamenat, že vlídní! Stisknout tlačítko na terminálu, vzít pořadové číslo a čekat.

„Pojďte, jste na řadě! Tudy, doprava, do kanceláře už musíte sama, tam už nemůžu!“

Dobu čekání si krátím hovorem se zřízencem. Doufám, že to nebude dlouho trvat! Čas ubíhá - roste mrkev. Po chvíli je paní „hotova“, dveře kanceláře se otvírají. Opět se jí ujímám a vedu ji labyrintem k východu. Schody ven z budovy, doprava po chodníku, doprava za roh, pozor, obrubník, tak, jsme u auta! 40 zaplacených minut kupodivu bohatě stačilo!

Zkoušíte si někdy uvědomit, kam, jak a kudy jdete? Jaká sebemenší překážka se vám postaví do cesty a vy ji musíte vyřešit? Asi ne, co? Není na to čas! Já také „nemám čas“ na spoustu věcí, na které bych ten čas měl mít, protože se už nikdy, nikdy!, v mém životě nevrátí!

Odvezu paní zpět domů. Cestou mi vypráví. Stížnosti na úřad přejdu mlčením. Nic o tom nevím a jsem tudíž dalek plytké kritiky procesů, jenom proto, abych jí přitakal. Stačí mi to, co vídám v diskusích k různým tématům. To když je někdo schopen člověka, kterého absolutně nezná, sprostě urážet.…to je teď jedno. Když mi ale říká, že ráda četla, protože její táta byl knihovník, a že ráda malovala, věřte, že nad tím se už člověk zamyslet musí.

Před jejím domem jsem ji opět, jako vždy, provedl mezi zaparkovanými auty, ‚Pozor, zrcátka!‘ ke schodům do domu a po nich ke dveřím, předal jsem jí její tašku s věcmi a se „šmejdilkou“, rozloučíme se a jdeme si každý po svém.

Co myslíte? Je tohle práce taxikáře? Nechám vás při vašich myšlenkách.

Jestli se mi jízda vyplatila a plně zaplatila? Ne. Ale pocit z ní mám dobrý a myslím, že ten mi tu teď právě převládá…

Jaký je život bez světla? Abyste si to vyzkoušeli, můžete třeba navštívit kavárnu Potmě. Je víceméně putovní, tak sledujte aktuality na netu. Sledujte, protože to sledovat můžete! Anebo jděte kamkoliv, kdekoliv, zavřete oči a představte si, že procházíte těmi místy po paměti, nebo vůbec poprvé. Narazíte do zdi? Jasně! Příště už se vám to ale nestane! Protože tu zeď uslyšíte.

Vím, že to zjednodušuji, ale já si to jen myslím…. protože zatím, zatím vidím…neumím si to jinak představit.

A opět si musím připomenout mladého pána, rovněž nevidomého, i s vodícím pejskem, kterého jsem párkrát vezl. Už je to dlouho. Jednou jel od kamaráda z Petrovic. Když se i s pejskem „nalodili“, říká mi:

„Prosím, nezlobte se! Klidně mi seberte hvězdičky! Já jsem trochu opilej, byl jsem u kamaráda, už dávno jsme se neviděli!“ byl naprosto roztomilý, ale ve mně hrklo. Jako bonmot je to fajn, ale jak mám hned zareagovat? Neznáme se natolik, abych situaci vtipně gradoval (to já jinak rád!) a nevím, čím bych se ho mohl dotknout. Nevidomý se s kamarádem neviděl… Následně jsem vezl jeho kamarádku, také s vodícím psem. (Mimochodem - obsluhovala i v oné kavárně Potmě.) Tuto příhodu jsem jí odvyprávěl. A ona mi odvětila:

„No jo, my tak normálně mluvíme. A rádi používáme černý humor s tím, že je tak černý, že ani není vidět!“

Tak to vidíte!

Vidíte? A co takhle slyšíte, vnímáte, cítíte, dotýkáte se? Všechny krásné smysly nás provází životem. Jsou naším prostředníkem, třeba v lásce. Ve vnímání našeho milého protějšku, který nám může být vším.

(Ale vždyť já vím, že neomylně pohmatem rozeznáte láhev 0,5 a 0,7 litru! Ale tak mi trochu té romantiky dopřejte! ;-))

Co když nám ten nejdůležitější smysl chybí? Pohled do něčích nádherných očí…Markétko kouzelná! Máš se tam kdesi dobře?

Jak to ty ostatní smysly zvládnou? Mysleli jste někdy na to? Slyšíte odstíny jeho (jejího) hlasu, vnímáte dotykem jeho (její) napětí kůže, cítíte to, co cítit chcete (Ááá! Svíčkovááá!), ale nevidíte hru jeho (její) mimiky, netušíte jeho (její) myšlenky, které se v ní odrážejí.

A nevidíte slunce! Den, hvězdy, květiny, nic… Jak jsou třeba cítit hvězdy? Jak je slyšet růže? Jaká je modrá na omak?

Já…. to zkouším… stále… si to představit… tu svíčkovou… je to věru těžké… musím využít vzpomínek… i brusinky bych už trochu měl…. ale knedlíky pořád ne a ne a ne…

PS.:

Pod můj poslední článek mi připsal neznámý „kolega“ svůj jímavý zážitek a já mu moc děkuji! A protože jsem měl už tento příspěvek v tu dobu napsaný, překvapila mě ta určitá podobnost. Náš život je nekonečně pestrý, ale v něčem se vše stále opakuje…

A pokud vám moje články připomenu vaše dávné zážitky, jsem moc rád!