Ano, nejen v Brně dokáže být nuda. (Vzpomněl jsem si na známý český film a jeho název jsem jen aplikoval.)

Pořád zůstávám při tom, že jezdím a moji zákazníci jsou fajn. Pro své články, ve kterých bych vám chtěl přinést když už ne pobavení, tak alespoň vhled do světa taxi, mi chybí ty pravé náboje. „Nuda“ - málokdy je o čem psát. Hlavně když teď jezdím už jen přes den. Musel bych asi změnit taxislužbu, odejít k takové podobné, od které jsem před lety utekl… Nikdy! Už bych se v životě nevrátil do kolejí, ze kterých se mi podařilo úspěšně „vyběhnout“ (abych, když už „koleje“, použil správný drážní pojem).

Pan Donutil měl kdysi skeč „Pořád se něco děje“ a tak je to i v životě. Není chvilka, která by se naprosto opakovala. I montér na pásu ve Škodovce jistě dokáže najít rozdíl mezi svými dvěma mechanickými úkony a dokáže o nich vyprávět. Myslím to v dobrém, vážím si jeho práce, Škodovkou jezdím!

Pro mně, po těch letech, již také všechno přijde běžné, bez potřeby se nad tím pozastavit. A přitom jsou to milé chvíle. Jen si jich správně všimnout! Třeba hned dnes:

-Vezu paní s pejskem. Nemám problém vozit zvířata a naši zákazníci vědí, že pokud chtějí převézt se zvířecím společníkem, označí tuto možnost v aplikaci tlapičkou a řidič ví, že pokud má problém s „pet“ - miláčky v taxíku, na poptávku nereaguje. Já reaguji, zvířátka mi nevadí.

Nastoupí paní s krásnou lištičkou Shiba Inu. Prý teď zrovna nelíná… Můžete si být jisti, že hned po jízdě mířím k nejbližšímu vysavači, protože informace nebyla tak úplně pravdivá. Jestli je panička líná nedokážu určit, o pejskovi ale vím, že rozhodně ano. Riziko podnikání, nezlobím se. Snad i systém naší služby dokáže předurčit, aby řidič počítal se všemi možnostmi a mohl zavčasu negativně reagovat na poptávku, která mu nevyhovuje.

-K našim standardům patří i to, že ve večerních hodinách počkáme před domem, až dotyčná přepravovaná vejde bezpečně do domovních dveří. Trochu jsem si náš kodex poupravil, a tak jsem ve dne počkal, až zákazník spustí motor svého vrtulníku a odstartuje s ním.

Letiště Točná:
„Jé, támhle stojí Robinson!“ říkám a ocitám se najednou v blízkém ovzduší.
„Tím právě poletím.“ praví překvapivě můj pilot, do té chvíle zákazník.
„Tenhle je větší, to je 44-ka, ne?“ odhaduji.
„To je 66-ka, ten má turbínu!“ usměrní mé myšlenky pilot.

A tak způsobně čekám… Mezi námi - kvůli sobě, ne kvůli němu! Zpoza plotu sleduji, jak obchází stroj (já běžně také, nekope do pneumatik, protože je nemá), kontroluje mechaniku (já: kruci, tady mi to někdo škrábnul!), pak spouští motor (já také), zahřívá (u nás se to doporučuje až jízdou), zvyšuje otáčky a….(až potud je to obdobné) Ližiny toho úžasného stroje se odpoutají od země, přelétne nad vzletovou dráhu (trávník) a v jejím směru předvede ukázkový start, nabere výšku a stočí to kamsi na Zlínsko.

Zkrátka - počkal jsem, až bude zákazník v bezpečí za dveřmi. Vrtulníku. Dál už je to jen na něm! Jak já tohle miluju! Slibuji, že v příštím životě budu létat vrtulníkem!

-Před nemocnicí Na Homolce nabírám starého pána. Do auta mi ho posadí mladý pán - snad vnímavý vnuk, rozloučí se a odchází si po svém.
„Teď teprve jedu domů! Od půl osmé od rána!“ praví se špetkou rozhořčení pán. Je asi půl jedné.
„A čímpak vás trápili?“ ptám se.
„Měnili mi kardiostimulátor!“
Když slyším o výměně kardiostimulátoru, představují si tak týden v nemocnici na lůžku.
„Kdepak, to se dělá ambulantně! Už mi ho měnili počtvrté!“
„No tak to vám to už ani nezašívají, to máte už jen na suchý zip, ne? Rozepnou, šoupnou tam nový a zase zapnou.“ a pán se srdečně směje.
„Jé, já se omlouvám! Vás to asi bolí, co?“ mám výčitky, když vidím, jak se jeho hrudník smíchy natřásá.
„Ne, to je dobrý, bolela jen ta první injekce, pak už ne.“

-Občas vozím jednu paní. Vnímám to privilegium, že jsem mezi jejími oblíbenými řidiči, a tak když se právě nacházím někde v blízkosti její potřeby, cesty nás mají šanci svést dohromady. Jsou to stále stejné adresy jejích cest. Jednou vyhraji jízdu. Cílová adresa je mi sice podezřelá… Až teď si ale všimnu jména…je to ona! Mám rád, když vozím stále stejné zákazníky. Jede ovšem z Bulovky, z nemocnice, pochroumala si koleno. Svět je malý a já teď vlastně předpokládám, doufám, že se v tomto pidipříběhu sama poznává a přeji jí, aby se bezoperačně uzdravila a těším se na příští jízdu!

Všichni jste můj svět! Rád se s vámi potkávám.

Těmito svými neustálými úvahami chci ukázat, že život je pestrý, a že všude můžeme najít někoho, s kým nám může být chvilku hezky. Třeba i v taxíku.

Pořád jsou tu okolo lidé, kteří si v sobě „hýčkají“ devadesátky a vědomí, že je taxikáři okradou. A tak raději svěří svůj život cizincům, o kterých nic neví, ale hlavně jsou levnější. Buďte si tam, kde jste. Abych řekl pravdu - nezajímáte mě! Vy můj svět nejste a ani o vás nestojím! Proč? Protože nevidím jediný důvod bušit na zavřené dveře. Potřebujete jen odvézt z A do B a nechcete si s řidičem povídat? Věřte, že i to umíme! Pokud chcete, je samozřejmě i tichá jízda v mém (našem) širokém repertoáru. Stačí v aplikaci označit přeškrtnutý reproduktorek a víte, že budete mít tichý vůz.

Připouštím, že v každém se může blýsknout světélko změny - pokud ho chce vnímat. V tom případě je každý vítán a „bude dobře obsloužen“ - jak sluje část reklamního plakátu z mého oblíbeného filmu „Zlaté dno“ s Vlastou Burianem.

Ale co, dělejte si každý co chcete! Třeba se někdy potkáme. U mně v taxíku, až vás povezu. U vás v prodejně, až mi budete prodávat…cokoliv. U vás v restauraci, vy, příjemná paní servírko, která už víte, že si jistě k obědu objednám malý Birell a dcerka domácí limonádu. U reproduktoru rádia, až budu poslouchat vaši večerní rockovou relaci (díky pane Honzo!) U fyzioterapeutky, která mi pomáháš s mým bolavým ramenem (díky Ivčo!)

Všude jsme. Lidé. Jsme spolu, jsme proti sobě, jsme vedle sebe. Všechno to je vztah. Dělejme všechno pro to, abychom si své vztahy udrželi v rovině vlídné komunikace a pohody.

No a….je to nuda? Je!